(...) Pozorná četba čtenáře odmění požitkem mistrovského popisu fungování paměti a psychologické bezradnosti. Spisovatel Forest, jenž se zapletl s frankistickým režimem, se uchyluje do ústraní, aby sepsal paměti. Rozehrává složitou hru sám se sebou, jak se vyrovnat s minulostí, jíž se zkompromitoval. Zdánlivě nevinná cesta do vlastní duše přeroste do obludných rozměrů sebevytváření, tak jak to umí jen spisovatel se svými postavami. Snaha vykreslit se v lepším světle se zvrtne v naprostý osobní rozklad, který ještě zesílí po nečekaném příjezdu Forestovy neteře Mariany. (...) Sexuální rovina, již vnáší do příběhu Mariana, pamatuje na Lolitu, ale v českém kontextu i na vieweghovský model intelektuála deptaného silnými ženami (neboť zatímco za Kundery šlo o dějiny, dnes už jde jen o sex). Zlaté kalhotky pak symbolizují svobodu a mládí, jichž se intelektuál děsí, protože mu připomínají vlastní minulost. Jak upozorňuje v poučném doslovu Jorge Zúńiga Pavlov, text může být aktuálním apelem i pro naše kolaboranty. Obecněji klade nepříjemnou otázku, zda intelektuálové, protože pracují se slovem, umějí jen lhát.

(...) Dívka se zlatými kalhotkami je tedy dialogem Luyse Foresta a Mariany nejen na úrovni rozkroku, ale také na úrovni jejich čel a mozků za nimi skrytými, to když rekonstruují spisovatelovu minulost. A román by se dal považovat i za příběh generačního střetu. Jenže stejně tak je příběhem mezigeneračního souznění. Jak už bylo naznačeno, Mariana se pohoršuje nad životem a politickými ústupky svého strýčka, ale zároveň jí imponuje, a to nejen bohatým životem, ale také jako muž. Ona sama si užívá svobodného života, ale je to i proto - či jen proto - že nemá, kde zakotvit. To Luys Forest je naopak jakousi ploužící se mrtvolou, která za sebou vleče zavazadlo obludně zduřelé vlastní historií. Mariana mu pomáhá ukázat jeho minulost, on jí pomáhá ukázat její budoucnost. A oba ještě netuší, že život - čili Juan Marsé - jim připravil zápletku, na niž by se ani Luys Forest ve svých vylhaných pamětech nezmohl. A kterou by mu Mariana jistě navrhla vyškrtnout jako nedůvěryhodnou.

"Vzpomínám si přesněji na člověka, kterým bych býval chtěl být, než na toho, kterým jsem byl," říká hlavní hrdina románu španělského romanopisce Juana Marsého. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby jím nebyl frankistický spisovatel, jenž se na sklonku života rozhodl zavřít se v domku na pláži a sepsat paměti. V takovém případě získává jeho promluva příchuť nestoudnosti. (...) Marsé v jednom z rozhovorů prohlásil, že není žádný sociolog, že nechtěl napsat angažovaný román. Zajímá ho osobní rovina, zkoumá, jakým způsobem člověk před svou vinou uhýbá a vytváří "hypotetický stín sebe samého". Jeho román je příjemný tím, že se tu nemoralizuje, autor si dokonce se čtenářem a jeho sympatiemi k hrdinovi – kterému nelze upřít jisté osobní kouzlo –, pohrává. V této nejednoznačnosti a rafinovanosti je jeho román nejsilnější.