Knihy Lucíi Etxebarríi jsou ve Španělsku považovány za feministickou literaturu. Beatriz a nebeská těl(es)a je o ženách, nejedná se však o typickou „love story“, nýbrž o moderní příběh, ve kterém hrají důležitou roli prvky, které v tradičních románech běžně nelze nalézt – bisexualita či drogy.

(...) Beatriz, zvaná Bea, pochází z dobré madridské rodiny, je jí osmnáct a beznadějně miluje inteligentní Móniku, která s ní mává a dává přednost mužům. Aby své posedlosti unikla, odchází Bea na čtyři roky do skotského Edinburghu (sama Etxebarria studovala ve Skotsku a je znalkyní anglosaské literatury), aby vyměnila "sluncem prozářený Madrid" za Edinburgh, "věčně zamotaný do cárů mléčné mlhy". Seznámí se tady s Caitlin neboli Cat – kočičí holkou se zelenýma očima – a všechno pak zkomplikuje tajemný mladý lord Ralph. Kouzlo této "městské" prózy však nespočívá v zápletce, ale v přesně mířené sondě do psychologie španělské společnosti devadesátých let. Etxebarria se dokáže skvěle identifikovat s lidmi kolem sebe a nastavovat jim zrcadlo. Což čtenáři kdekoli na světě kvitují s velkým povděkem. Není to totiž časté, aby spisovatelka otevřeně říkala, že je "prostě stejná jako ženské ze sousedství", a taky o problémech sousedů a sousedek dokázala vtipně i poeticky psát.