Romány Daniely Hodrové lze vnímat jako nepřetržitý dialog s existencí a životem (v) textu, zároveň je však můžeme číst v korespondenci s jejím teoretickým zkoumáním v rámci odborných či esejistických děl. Snad je to doklad toho, že její teoretický přístup je pevně ukotven v osobním vnímání, v němž se zdá být umění pevnou součástí života a naopak.