Svou prvotinu vydal Faber až v osmatřiceti letech, což jste asi už slyšeli, začíná tím každý jeho medailonek. K nám se dostala se zpožděním dalších třinácti let. Je to sice škoda, ale téhle literatuře čas neublíží. Sbírku tvoří patnáct povídek, jež sdílejí podivuhodnou vlastnost: zapamatujete si je. Mají logiku, mají pointu, emocionálně vás zasáhnou. Odpovídají Hemingwayově poučce: povídka je jako ledovec, devět desetin z ní má tvořit to, co vůbec nebylo napsáno, ale autor to věděl. Z Faberových povídek je vám jasné, že vždy jde o malý výřez z velkého obrazu, který by autor dovedl namalovat, kdyby se pro to rozhodl.