(…) Lukavec dokázal ve svém vyznání k Jižáku zachytit leccos, od prvopočátků rapu v Čechách, až po daleko méně pravděpodobnou sakrální vrstvu sídliště. Jeho kniha je dobrou ukázkou toho, jak se vypořádat s klišé, jak objevit ve zdánlivé fádnosti a šedi život a jak přitáhnout zájem k tomu, co podvědomě vytěsňujeme jako nechtěné či nevítané. Ne že by to snad nyní způsobilo nějaký nápor turistů, ale třeba to čtenáře přiměje podívat se na skutečnost z nové perspektivy. A to se cení.

(…) Výborná publikace Jana Lukavce s názvem Jižák, město panelů, snů a mýtů, kterou právě vydala Pulchra, ovšem mým ostrým soudům otupila hrany. I když je fakt, že mě už před pěti lety nahlodalo oceňované dvoukniží Paneláci.

Jakožto děvče z venkova k umakartovým jádrům a nefunkčním výtahům „králíkáren“ chovám lehký odpor, zato literární publicista Jan Lukavec se na „Jižáku“ narodil a dodnes tu s rodinou žije. A prý rád! Dokáže v šedivých blocích betonu vidět inspirativní, ba romantické místo s vizí, dějiště novopohanských rituálů, bydliště umělců a myslitelů. V osobních a poučených esejích mapuje ono území od jeho vzniku a doluje z místního bahna perličky. Nebo někdo z nás věděl, že skupina architektů DNA včetně Davida Vávry v roce 1986 údajně vyhrála s recesistickým „přeřešením“ Jižního Města celostátní soutěž, se skicami trpasličích čepiček či salaší na střechách věžáků a s projektem sjezdovek i vodopádů spouštějících se z fasád? Místní Milíčovský les si pak před pěti lety vybrala ke svému „převibrování“ samozvaná ženská reinkarnace Ježíše Krista Jana Kyslíková. Posléze však neměla peníze na vlak z Ústí nad Labem, takže na Jižák zaslíbený nikdy nedorazila…

(…) K jakému dochází Lukavec svou knihou závěru? Že sídliště - s fungujícím veřejným prostorem - nemusejí nakonec být naprostou utopií. A že tam někde můžeme občas polapit i jejich duchovní tvář.

Mýlí se? Nevím, ale snad ne. Jižní Město zde je každopádně vnímáno co zem až mystická a zaslíbená - a Lukavec provádí Galerií Opatov i vilou Maxe Švabinského, která kdysi stála na samotě. A provádí i po „svém“, uměle navršeném Milíčovském vrchu, kde to dodnes miluje. A prostrčí nás i odrazem Jižního Města v krásné literatuře (str. 94-138). Napsal šikovnou obranu Jižáku jako místa, kde už bydlel jeho tatínek a kde on sám vodil ratolesti do té samé školky, kam již máti jeho. Je to nepochybný, regulérní svět a snad opravdu záleží na každém, co si z něj vytesá v duši. Když tu žije. A ne, Jižák není zpodoben jako vesmír nijak ideální, ale ani nejde o sluj kriminálních živlů či naprosto odosobněnou oblast ztroskotanců a zoufalců s prázdnými výrazy na tvářích. A na samém konci své knihy má autor za to, že tu „většina lidí bydlí ráda“ - a tak či onak, taky sociolog Jiří Siostrzonek napsal (i když už s ohledem na čas výstavby) o tom, že „pobývání dospělého v prostředí všeobecného nepořádku je sice frustrující, ale pro děti staveniště bylo a je i bude naopak až neuvěřitelně inspirativní a podnětné teritorium.“ Což snad i pro dospělé s dětskou duší. (…)