(…) Kauza Magdaleniných prádelen naplno propukla veřejně, až když byl objeven hromadný hrob s ostatky chovanek útulků pro „padlé ženy“ v Dublinu v roce 1993. (Až po dvaceti letech se pak odhodlal irský premiér vyjádřit lítost a vláda zajistila jisté odškodnění pro několik set přeživších někdejších vězenkyň.) O poměrech v těchto „ctihodných“ zařízeních pod hlavičkou klášterů a pod jménem Maří Magdalény, která původně měla pomáhat ženám v nesnázích či nemocným a postiženým, ale s vědomím církví i soukromníků se změnila v byznys s otrokyněmi, se však mluvilo, psalo i zpívalo i dřív… Spisovatelka Claire Keeganová byla za Takové maličkosti nominována na Man Bookerovu cenu 2022, a jak ocení čtenáři i v decentním českém překladu Hany Ulmanové, rozhodně oprávněně.

Nakladatelství Prostor sleduji s obdivem už od jeho založení v roce 1989. Z jeho novinek bych doporučil: Claire Keegan: Takové maličkosti. Brilantně napsaný neprvoplánový příběh o tom, jak navzdory všemu žít v souladu se svým svědomím. (…)

(…) Co s Takovými maličkostmi? V literárním prostředí existuje tik označovat některá drobná díla za mistrovská. Není tam ani slovo navíc! Je to napsané průzračně čistým stylem! Rádo se také říká, že všechno podstatné se v takových dílech děje někde mezi řádky. Jenže hranice mezi příliš průhledným a mimořádně průzračným, hranice mezi docela banálním a dokonale prostým je tenká. Keeganové předchozí kniha Třetí světlo patří k tomu průzračnému a prostému (mimochodem filmové verzi Tichá dívka se to podařilo uchovat, místy dokonce podtrhnout). U Takových maličkostí však mám pochyby. Je to povídka na jeden večer, literárně nijak zvlášť štědrý.

Matka Billa Furlonga měla štěstí, jaké v Irsku druhé poloviny 20. století těhotnou neprovdanou dívku jen tak nepotkalo. Neocitla se na okraji společnosti. Když dospělý Bill v klášteře, kam dodává topivo, narazí na jinou neprovdanou matku, stane před zásadním rozhodnutím. Takové maličkosti vyprávějí o moci a hodnotě jednotlivého člověka, zatímco v pozadí se tyčí přízrak „Magdaleniných prádelen“.

(…) Útlá novela Takové maličkosti od irské spisovatelky Claire Keegan, přeložená Hanou Ulmanovou, se inspirovala jedním skandálním příběhem. Tedy spíše mnoha skandálními příběhy, které měly svůj původ v tzv. Magdaleniných prádelnách. Magdaleniny prádelny byly azylové domovy pro padlé ženy, provozované katolickou církví od 19. století ve Velké Británii a Irsku. Často v nich docházelo k (nejen) sexuálnímu násilí a zneužívání žen, které nikde jinde nemohly najít zastání. Podle Wikipedie do nich bylo přijato během stopadesátileté historie více než 30 tisíc žen, často proti jejich vůli. (…)

(...) Keeganová nevypráví příběhy zoufalých žen, byť by se to v prvním plánu nabízelo, ale s jejich osudem konfrontuje svého hrdinu. Takřka nahá a evidentně týraná dívka, již Furlong nečekaně objeví v klášteře, kam dodává dřevo a uhlí, rozpoutá bouři v jeho mysli. Irsko v polovině 80. let drtí ekonomická krize, Furlog živí ženu a pět dcer, takže si nemůže dovolit ztratit klášterní zakázky. Také ví, že jeptišky mají ve městě vliv a budou rozhodovat třeba o tom, zda jeho dcery budou, nebo nebudou studovat na střední škole… Furlog má prostě hodně důvodů, aby se do téhle ošklivé záležitosti nepletl. Jenže nemůže nemyslet na matku. Byla také „padlá“, a kdyby jí nepomohla její zaměstnavatelka, co by se stalo? S ní i s ním? Také by zmizel? To nedokáže dostat z hlavy. A tak se do kláštera vrátí a přivede tu skoro nahou dívku domů. Je zrovna Štědrý den. (...)

(…) Pro čtenáře, kteří o Magdaleniných prádelnách ví jen minimum, bude čtení vyvolávat nutkavou potřebu si o nich něco málo zjistit. Pro ty, kteří už mají povědomí, bude novela rozšířením obzorů, že někdy nechtít vidět nestačí. Ostatně i ústřední postava nakonec koná. Částečně proto, že i Furlonga mohl postihnout stejný osud, jako dívky, ženy a děti v Magdaleniných prádelnách. Dozajista by ho takový osud pravděpodobně i potkal, nebýt jednoho člověka, který jako jeden z mála nechtěl udržovat status quo a nevidět. Příběh má několik vrstev a jednou ze silných momentů je právě vzepření se očekávání společnosti, co by se mělo a co se sluší. (…)

(...) Autorčina výrazová úspornost, její literární minimalismus plní svou funkci naprosto a totálně. Zaprvé s ohledem na čtenáře: Keeganová mluví sice jasně, realisticky, ale neříká vše; mnohdy jen naznačí, spokojí se s letmým náčrtem – právě tudy pronikají do textu ty zneklidňující psychologické nebo rovnou hororové prvky. Zadruhé s ohledem na dějinnou skutečnost: koncentráky takového typu v Irsku napříč osmnáctým až dvacátým stoletím opravdu existovaly. Církev je nadšeně pěstovala, stát je mlčky toleroval. Pod hlavičkou péče a milosti byly neslitovně zavražděny tisíce a tisíce nešťastných dívek – i jejich ještě nešťastnějších potomků. Furlongova matka otěhotněla v šestnácti, bůhví s kým. Kdyby padla tehdy do spárů Magdaleniným prádelnám, Bill Furlong by nedostal šanci žít. Neměl by manželku a pět dcer. A hlavně: nevzepřel by se té příšerné totalitě, která fungovala v jeho blízkosti, v rámci jeho širší komunity. Claire Keeganová mu dala tu možnost. Napsala jeho postavu jako tichou obžalobu, výčitku, protest. A napsala ji jediným možným způsobem: ne jako trapnou ideologickou agitku, ale jako výsostnou literaturu.

(…) Ticho roste do výšky Při čtení Třetího světla jako bychom jasně cítili, že tuto novelu psala povídkářka, nikoli romanopiskyně, protože by jinak text jistě ještě daleko víc „rozválela“. Tady je pouze to nejnutnější – a opět vidíme mistrovství irské tvůrkyně. Třeba v naznačení toho, že v rodině došlo k tragédii a někdo chybí, což člověku dojde až po dalších stránkách: „Cestou zpátky po pěšince a přes pole tetu držím za ruku a cítím, že ji vyvažuju. Beze mě by se určitě převážila na stranu a spadla. Přemýšlím, jak to asi dělá, když tu nejsem, a dojdu k závěru, že musí normálně nosit kyblíky dva.“ Ve Třetím světle najdeme též poznámky o snaze zamaskovat něco tím, že mluvíme o čemsi jiném: „Náš tati má ve zvyku lhát o tom, co by bylo hezký, kdyby to byla pravda.“ Či o nemluvnosti irských chlapů: „Mezi ty dva mužský padne ticho, který celou tu dobu, co je teta venku, roste do výšky.“ Zmínka děvčátka o vyvažování tety není jediným obrácením rolí ve Třetím světle. Při nočním výletu na pláž, kde voda smyje strýcovy stopy, zatímco ty holčičí nikoli, čteme: „,Tys mě sem musela přinést,‘ prohlásí. Směju se tý představě, že bych ho já nesla, směju se, jak je to nemožný, a pak si uvědomím, že to byl vtip a že já jsem ho pochopila.“ Opravdu ale není tak jednoznačné, zda strýc s tetou „pozdvihují“ holčičku z bláta chudé a početné rodiny, či naopak ona pomáhá zaplnit prázdné místo po tom, kdo už není. (…)

(...) Vyprávění Keeganové připomíná Hemingwayovu metodu ledovce – část sdělení je skryta pod hladinou, čtenář musí číst mezi řádky, domýšlet si. (...)