Německý novinář názorně ukazuje význam určitých druhů zvířat pro německé hospodářství, válečné úsilí i propagandu. Některé jeho závěry je ale nutné brát s určitými výhradami.

(…) Jsou to neobvyklé příběhy, ale v knize jsou vzhledem k jejímu rozsahu často jen naťuknuté a Mohnhauptovi chybí schopnost známá českým čtenářům třeba z knih polského novináře Mariusze Szczygieła. Tedy dané téma prostřednictvím těchto dílčích příběhů atraktivně přetavit ve skutečně silné svědectví doby. Knize neprospívá ani určitá přelétavost mezi tématy a řada odboček, které mohou posilovat čtenářský zmatek. Třeba když se v kapitole o bourci morušovém autor přesouvá k sice souvisejícímu, přesto poněkud odvislému tématu výchovy národně socialistické mládeže nebo když od bource volně přejde k mandelince bramborové a pak k vývoji označování Židů za parazity. Výsledný dojem je tak spíš rozpačitý a ovlivněný nesoustředěností knihy na ústřední, jakkoliv zajímavé téma.

(…) Kniha Zvířata v Hitlerově říši je skvělým dokladem toho, jak snadno dokáže ideologie nalézat příhodné symboly a snad i jakési „vědecké důkazy“ svých teorií v něčem tak neutrálním, jako je příroda. Nejspíš nebylo třeba dlouze přemýšlet, aby se zjistilo, kdo že je v německém národě parazit nebo jaké dokonalé ctnosti zastupuje v extrémně militarizovaném státě dobře vycvičený čistokrevný ovčák, na kterého nedal dopustit ani samotný vůdce. (…)

(…) V Mohnhauptově knize Zvířata v Hitlerově říši se velmi rychle vnoříme do animality nacistické éry. Její do extrému vyhnaná modernita se zmechanizováním a plánováním životů miliónů lidí šla ruku v ruce s přírodním zákonem, že silnější sežere slabšího. Násilí bylo pojímáno jako oprávněná nutnost spojená s etnicko-rasovým základem společenství. Nacistická ideologie nerozlišovala, píše autor na začátku knihy, ani tak mezi „člověkem“ a „zvířetem“, ale mezi existencí „užitečnou“ a „nehodnou života“. Když byla určitá společenská skupina prohlášena za parazita a škůdce, byla likvidována. Zvíře tak mohlo být vynášeno na piedestal, zatímco člověk trýzněn i zabíjen. Například v bezprostřední blízkosti koncentračního tábora Buchenwald se nacházela zoologická zahrada pro rozptýlení personálu lágru, v němž hladověli a umírali lidé, zatímco se dbalo o to, aby zvířata v zoo měla dostatek jídla .(…) Pikantním detailem, na nějž autor upozorňuje, je fakt, že wehrmacht pojmenovával své tanky po kočkovitých šelmách (Tiger, Panther) – a když v SRN „necelých dvacet let po skončení druhé světové války opět sjel z montážní linky německý tank, navázal bundeswehr na tradici wehrmachtu“. Tank totiž dostal název Leopard. Nyní Leopardy 2 bojují na Ukrajině a ve výzbroji je bude mít i česká armáda. (…)

Vztahem špiček třetí říše a nacistického systému ke zvířatům se ve své knize zabývá novinář Jan Mohnhaupt. Neomezuje se ale jako jiní jen na zákony na ochranu zvířat, Hitlerovo vegetariánství či na nacistické srovnávání Židů se škodlivými zvířaty. Všímá si i toho, jak se nacističtí pohlaváři chovali ke zvířatům i mimo dosah kamer nebo jak se třetí říše snažila být soběstačná ve výrobě potravin sběrem kuchyňského odpadu pro prasata. Výsledek, založený i na práci v archivech, je zajímavý. Adolf Hitler byl sice prezentován jako ochránce zvířat, ale ve skutečnosti jsou pro něj zvířata spíše instrumentem a ani ke svým psům nedokázal najít vztah. Zákony na ochranu zvířat bylo možné změnit kvůli válce i lovu pro zábavu. Zvířata byla využívána, co to dá, týrána a zároveň některá z nich představovala ideál čnící nad „nepřátele“ režimu. Současně pokusy o hospodářské využití zvířat za „dobrovolné“ pomoci obyvatelstva byly až úsměvně amatérské. Ostatně směs krutosti, měnící se ideologie a chaosu byla pro nacistický systém typická.

(…) Pravda je, upozorňuje Mohnhaupt, že Německo jako jeden z prvních států přijalo zákon na ochranu zvířat. Měla pro ně větší cenu než někteří příslušníci lidského společenství, především Židé. Jedním z výrazných diskriminačních opatření byl příkaz, že Židé nesmějí chovat domácí mazlíčky. Včetně koček, kterými však nacisté víceméně pohrdali – tedy domácími. Velké kočkovité šelmy naopak byly v oblibě. Zejména druhý muž říše maršál Göring miloval lvy a rád se mazlil s jejich mláďaty; když povyrostla, putovala do zoo. A tanky nesly hrdá jména Tiger a Panther. Důležitá role připadla psům, zejména německému ovčákovi, v němž našel zalíbení i Adolf Hitler. Ke psům měl silné pouto, dokonce před sebevraždou otrávil svou fenku Blondi, aby nepadla do rukou ruským vojákům, kteří dobyli Berlín. Ale ovčáci a další silná plemena sloužili také v koncentračních táborech – jako strážní i jako zabijáci. Jelen (další Göringovo oblíbené zvíře, hlavně jako lovný objekt) měl podporovat mýtus o „německém lese“. Mohnhaupt píše i o osudech desetitisíců koní, kteří zahynuli na východní frontě, když tahali z ruského bláta uvázlou těžkou techniku. Zvířata v Hitlerově říši mají formu historické reportáže. Autor se opírá o dobové dokumenty i vzpomínky pamětníků. A napsal knihu napínavou jako dobrá detektivka, v níž si počtou nejen ti, kteří se zajímají o dějiny nacistického Německa. (…) 80 %

(…) Ovšem nejen prasetem se zabývá německý publicista Jan Mohnhaupt v pozoruhodné knize Zvířata v Hitlerově říši, kterou vydalo nakladatelství Prostor a která se zabývá poměrně neznámou kapitolou z dob nacistického Německa. Důležitý byl i bourec morušový. Kolem škol vyrůstaly háje morušovníků a školáci jejich listy krmili brouka produkujícího hedvábí, jež bylo zapotřebí na výrobu padáků. Děti se však musely soustředit i na mandelinku bramborovou. Procházely bramborová pole a ničily ji, neboť kvůli její žravosti hynuly brambory a ohrožovala tak výživu obyvatelstva. Pamětníci si vzpomenou, že i u nás byli v 50. letech školáci posíláni sbírat „amerického brouka“. (…) Mohnhaupt píše i o osudech desetitisíců koní, kteří zahynuli na východní frontě, když tahali z ruského bláta uvázlou těžkou techniku. Zvířata v Hitlerově říši mají formu historické reportáže. Autor se opírá o dobové dokumenty i vzpomínky pamětníků. A napsal knihu napínavou jako dobrá detektivka, v níž si počtou nejen ti, kteří se zajímají o dějiny nacistického Německa. (…) 80%