V roce 1995 vyšla první Doležalova sbírka Podivice. Pak v rychlém sledu sbírky Obec a Les. Cenou Litera  - Kniha roku 2023 oceňená sbírka Jana bude brzy sbírat lipový květ je devátou básnickou knihou autora.

Básník Miloš Doležal vrací Vysočině její paměť. /ZBYNĚK HEJDA/

Doležalův verbář, oč prostší, o to účinnější. Modlitba je nehalasná, jen dovnitřní. Tělovost a duchovost básníkovy životní situace vysloveny málomluvně, prostě, vznešeně. /MILOŠ HORANSKÝ/

Když za mnou někdo přišel, tak jsem ho hned požádal: Ukažte mi svůj rukopis nebo nějaký katalog. Například včera jsem dostal od pana Miloše Doležala knížku jeho básní Obec. Protože jsem kdysi překládal Masterse, kterého jsem považoval za moderního Ovidia, nazval bych dnes pana Doležala českým Ovidiem, ale také bych mu možná řekl, aby se pustil do epiky, když už tohle tak dobře umí. /JIŘÍ KOLÁŘ/

Pravou krajinou Doležalova zájmu je – aspoň v mých očích – člověk, nikoli bezejmenná síla, věčný koloběh či cokoli odosobněného, nepoznamenaného otisky lidských pohledů i rukou, neprostoupeného myšlenkami, dětským smíchem a umíráním. Nehledejte v tom proboha žádnou mystiku, natož zásvětní duchařinu, ale jen bohaté, promyšlené a zakoušené vědomí souvislostí a vazeb napříč časy a událostmi. /KAREL KRAUS/

Výraz rodný kraj zní v moderním světě možná archaicky, ale pro Doležala má hluboký smysl. Na samotě poblíž Kaliště, rodiště skladatele Gustava Mahlera, našel Miloš Doležal středobod svého kraje. Z jedné strany Mahler, z druhé strany zatopené městečko Zahrádka – taková je básnická geografie místa. /JOSEF KROUTVOR/

Miloš Doležal skutečnosti své poezie vládne pomocí pokory – a má-li platnost výrok sv. Antonína, že není dokonalé modlitby, pokud si uvědomujeme, že se modlíme, tak se domnívám, že Miloš Doležal skutečnost svých básní pouze pokorně přijímá. /KAREL KŘEPELKA/

Doležalova knížka je neustálé pokračování ve stavbě tohoto trámoví. Prastarého, od pradědů, dědů a otců a nového, pro které si dnes zamyšlení lidé hledají dlouho a trpělivě dobré dřevo i v této civilizaci, i v této současnosti. Aby drželo. /SERGEJ MACHONIN/

Pro Doležala je myslím nejpříznačnější jeho snaha po vnitřní pravdivosti, neokázalosti, která bývá vždycky podmínkou věrojatnosti. Tahle poezie téměř nešifruje, nevyrábí nepostižitelno slovesně neobvyklými, strmými prostředky. Spíše věci klade vedle sebe v jejich imanenci a nechává vyzářit jejich energii v interakcích konsonant a disonancí, v přirozené střídě lehké a těžké doby, pohybu a strnutí, uzavřenosti i prostupování, uvolnění a zajíknutí. /RUDOLF MATYS/

Řeč básníkova je zadrhlá, věty až jednoslovné, ale silně expresivní, už obrazy jako proklovaná zima, vychladlo (substantivum neutrum) klekání, sad, vor ztroskotance, z kravího rohu vyklenutá dokládají, jak se tu kdosi do jazyka přímo noří, jak ho drhne, hněte, svírá, chápaje se co chvíli výrazů zemitých, nářečních, starobylých, ale prokrvených… /IVAN SLAVÍK/

Obec je samozřejmě Kolářem silně chycená, ale proč ne? Když někdo Koláře přečte a je schopen sám zajímavě napsat, inspirován jsa Kolářem, tak proč ne? Nejsem avantgardní blbeček, abych si myslel, že nic nesmí ukazovat na vzor. /ANDREJ STANKOVIČ/

Syntaxe je porušována, ale násilnosti jazyka násobí představy. Neboť pro to, co tento básník chce vyslovit, je třeba slova porušit – abychom neřekli poškodit – tak, aby mohl vyjádřit v celé syrovosti, drsně na dotyk, vřele uvnitř, co život přináší zlého, krutého, nesmyslného a najednou zase smiřujícího. To tam, kde dlaň už příliš tvrdá a zhrublá dovede ještě pohladit. /JAN M. TOMEŠ/

Vaši Obec jsem četl po létě stráveném na venkově, odpočatý… s ostychem to říkám, ale nad několika básněmi jsem se rozbrečel, což se mi dávno nestalo. Až jsem dostal mindrák: tolik osudů už tam, z rodného Poříčí, za sebou vláčím, a neuměl o tom vydat svědectví – když vy to umíte tak surově i krásně! /JOSEF TOPOL/

(připravil editor výboru Petr Adámek 2023)