Do Náchoda se těšil, protože věděl, že se zde po půlroce znovu setká s přáteli ze „Zetkova“ jazzbandu (jemuž mimochodem za pár let postaví pomník v románu Zbabělci) i se všemi Irenami a Mariemi, které k jeho mládí rovněž neodmyslitelně patřily, byť se k nim v reálném životě choval mnohem ostýchavěji než jeho budoucí alter ego Danny Smiřický. Nadcházející léta celou partu někdejších spolužáků a kamarádů rozdělí, některé z nich vystaví i velmi tvrdým zkouškám v komunistických kriminálech, prozatím to však byli stále oni, ti, kteří jednou zaplní Dannyho svět ve Škvoreckého nejslavnějších románech. Společná oslava Nového roku 1946 se vydařila a budoucí spisovatel, který zatím napsal řadu básní na úrovni poučeného gymnazisty, několik nepříliš zdařilých povídek a pár stručných esejů na generační témata, se rozhodl, že tyto poslední okamžiky svého pomíjejícího mládí literárně zachytí. A že si na tom dá záležet.

Podařilo se mu to hned v lednu 1946 po návratu do Prahy. Náhle onemocněl, týden nesměl vycházet z domu a jedinou možností, jak se zabavit, bylo psaní. Z inspirace dávnými i čerstvými zážitky, z četby Walta Whitmana a z téměř pudové potřeby psát tehdy vznikl první zpěv budoucí básnické skladby Nezoufejte! (její název byl reakcí na verš z pera Jindřicha Heislera „A buďte veselí!“). Že půjde o celou skladbu, tehdy ještě autor nevěděl. Prozatím byl nejspíš ohromen tím, že se mu do jediné dlouhé básně vešel celý jeho dosavadní svět a celá jeho duše, i tím, že v právě dokončeném textu jako by básnicky zformuloval svůj budoucí tvůrčí program. Kdybychom srovnali jeho dosavadní verše s tímto novým dílem, hned by nám bylo jasné, že básník Škvorecký v jednom jediném okamžiku našel svůj dosud marně hledaný osobní a osobitý styl (totéž by ostatně zjistil čtenář, který by srovnal autorovu povídku „Divák v únorové noci“ z roku 1948 s jeho předchozími prozaickými pokusy). Josef Škvorecký se ke spisovateli v sobě musel doslova a do písmene propsat. A hned po dokončení Nezoufejte! dostal nápad, jak toho využít.

V říjnu 1945 totiž nakladatelství Družstevní práce u příležitosti pětadvacátého výročí svého vzniku vyhlásilo velkou literární soutěž s lákavými finančními odměnami, hlavně však s příslibem knižního vydání vítězných děl. Na jaře 1946 se proto Škvorecký rozhodl báseň Nezoufejte! rozšířit o několik dalších „zpěvů“, což už ovšem nešlo tak snadno. Ve Zpěvu prvním jako by se vskutku niterně loučil s hodnotami, které dosud naplňovaly jeho život, ale i s konkrétními lidmi, bez nichž jako by si ten příští neuměl ani představit: s Hannií, Joydou, Pápenem či Jarýkem a ostatními přáteli z kapely a jejího okolí, anebo třeba s „Čankajškem“, který byl totálně nasazen do stejné fabriky jako Josef, ale s koncem války mu navždy zmizel z obzoru. Smutek nad ztrátami uskutečněnými i očekávanými naplňoval duši jedna­­­dvacetiletého jinocha, který najednou našel slova, jimiž svou bolest (a opatrnou víru v lepší příští) vykřičí do světa. V dalších zpěvech se však věnoval té životní fázi, jíž právě procházel a která dosud nebyla uzavřena, tedy ani prožita, odžita a „zpracována“.

Už do prvního zpěvu proniká realita poválečné Prahy, z níž chce básník zatím vidět to lepší, hezčí, nadějnější. Ovšem do dalších zpěvů svět roku 1946 vstoupí již „plným krokem“. Únor 1948 se blíží. Křesťansky vychovaný mladík silného sociálního cítění kráčí „v proudu studentů z universitní knihovny“ a rozhlíží se kolem sebe. K myšlence sociálního státu by se rád připojil, jenže pozoruje její nositele, hlasatele, ba vyvolavatele, a najednou si uvědomí, že žije ve „zlém věku lidí“, že dvacáté století, poznamenané prozatím dvěma světovými válkami, ještě neskončilo. Byl by ochoten mluvčím „nového zítřka“ dopřát sluchu, byl by ochoten respektovat jejich hodnoty, protiví se mu však davy, nebo spíš — řečeno dobovým slovníkem — masy, a vůbec nejpřesněji řečeno stáda. „Jsme přece lidé Ne lid“, píše ve druhém zpěvu. Sám by si přál být respektován ve své odlišnosti, ve své osobnosti, ve své jedinečnosti, jenže… Kdyby měl pocit, že se něčeho takového může dočkat, asi by o tom vůbec nepsal.

Od sílící skepse mu po nějaký čas onoho šestačtyřicátého roku pomáhala Danica Špálová, ona sladká dívka Dinah, neteř malíře Václava Špály (jehož smrt je v jedné z básní dokonce téměř zpravodajsky zaznamenána), a podle Škvoreckého tvrzení také jeho vzdálená teta (proto se ve verších píše o zakázané incestní lásce — což ovšem chápejme s velkou nadsázkou). Jejich vztah netrval dlouho; ostatně i jeho konec je v Nezoufejte! zaznamenán, což mimo jiné dokládá i nejvlastnější charakter skladby: jde o stylizované, přesto naprosto autentické svědectví o Škvoreckého dobovém pohledu okolo sebe i do sebe.

Vlastně ne Škvoreckého — správně bych měl napsat, že šlo o pohled „Josefa Mnaty“. Právě tímto pseudo­nymem totiž Škvorecký své dílo podepsal, když je odesílal pořadatelům zmíněné soutěže Družstevní práce, a takto sám sebe v básni dvakrát jmenuje (není divu, Danny Smiřický zatím ještě nepřišel na svět). V přihlášce do soutěže se však ke své totožnosti pochopitelně přiznal; jinak by mu v květnu 1947 nemohl být doručen dopis, který naprosto odpovídal jeho permanentnímu rozpoložení mezi chmurnou skepsí a opatrnými nadějemi. Porota sice dílo nedoporučila k vydání ani k finanční odměně, její předseda František Halas však mladého básníka vybídl, aby mu co nejdříve zatelefonoval do redakce Orbisu. A na následující schůzce mu vysvětlil to, o čem byl přesvědčen a co jinými slovy do svých posudků napsali (nebo aspoň naznačili) i oba zbývající porotci, básníci Jan Šnobr a Jan Noha. Ten doslova uvedl: „Kniha Nezoufejte je pravděpodobně nejzajímavější knihou celé soutěže a patří ji buď vydat, nebo k vydání doporučit. Obojí možnost dávám na uváženou a vím přitom, že není možné, aby dostala cenu.“ Společensko-politický vývoj zkrátka Škvoreckého individualismu nepřál. Po letech si koneckonců můžeme snadno představit, jak by se jeho skladbě dařilo, kdyby cenu získala a Družstevní práce ji ještě před únorem 1948 stihla vydat. Jak by ji asi přijali recenzenti v těch denících a časopisech, které již tehdy určovaly kulturní, ideologické i „estetické“ normy a literární kritiku chápaly jako jednu z příslovečných převodových pák komunistické moci? A jak by pak Škvorecký asi uspěl před fakultní prověrkovou komisí? Prošlo by mu to všechno tak „snadno“, jako mu o deset let později „projdou“ Zbabělci?

Halas jako by odpověď na tyto otázky znal už v roce 1947. „Obával se, že kdyby ta báseň vyšla, roznesou mě na kopytech kritici jak zleva, tak zprava,“ vzpomínal Josef Škvorecký už v exilu. „Je docela možné, že mi tím chtěl neudělení ceny jenom osladit. Buď jak buď, já mu tenkrát nerozuměl. Vždyť jsem se přece v té básni jenom snažil popsat svět, jak jsem jej viděl!“ Jenže zkušenější a v té době už i prozíravější Halas chápal, že politické okolnosti v nadcházející historické epoše žádnému autorovi neumožní popisovat svět, jak ho doopravdy vidí. On sám ostatně za tři měsíce odjede s delegací Syndikátu spisovatelů na návštěvu Sovětského svazu a dopis, který o svých dojmech napíše své ženě, se neodváží poslat běžnou poštou — natož aby se pokusil své zážitky po návratu zveřejnit. Kampaně, jejímž terčem se v roce 1950 stane jeho dílo, se naštěstí nedožije.

A protože porota naznala, že nejlepší knize první cenu v básnické kategorii udělit nemůže, neudělila ji nikomu. Neudělila ani cenu druhou a k vydání doporučila jediný titul, sbírku Eduarda Petišky Pražské orchestry.

Škvoreckého další literární cesta byla křivolaká. Ještě plných deset let se bude pokoušet psát poezii a uplatňovat přitom ten styl a výraz, který našel v Nezoufejte!. Jeho ohlasy najdeme v mnohem později publikované skladbě Věci i v rozsáhlých básních Věci života a Rok života, a dokonce i v básních určených na útvarovou nástěnku tankového praporu v Milovicích-Mladé, kde Škvorecký počátkem padesátých let stráví dva roky vojenské služby. Kvality skladby Nezoufejte! však nedosáhnou ani básně „společenské“, ani ty milostné. Jejich verše už nebudou adresovány „sladké Dinah“, nýbrž Marii Štichové, Škvoreckého spolužačce z fakulty a další nedobytné přítelkyni, kterou z jeho próz známe jako Lizetku či Irenu Hillmanovou, ba i v jiných převtěleních. Ve chvíli, kdy se svého toužení po druhé Marii svého života po mnoha letech definitivně vzdá, vytratí se z dějin české literatury i stopa básníka Škvoreckého.

Zůstane jen stopa prozaikova. Ale zato hluboká.

Michal Přibáň, doslov editora ke sbírce Nezoufejte!