To taky se svými přáteli - podobnými freaky, jako on sám - před volbami v roce 2010 udělal. Snad po vzoru Společnosti za veselejší současnost, rozjel kampaň, která vypadala jako vylíhlá z České sody. Slíbil, že obstará do zoo nového ledního medvěda, u každého bazénu budou ručníky zdarma, parlament bude do roku 2020 bez drog a farmáři z venkova si budou moci brát do hotelů v Reykjavíku ovce. Do koalice prý půjde s každým, kdo viděl alespoň pět dílů amerického televizního seriálu Špína Baltimoru. Prostě - jako by v Praze kandidovali na primátora Čtvrtníček s Kohákem.

Těm, kdo si klepali na čelo ale ztuhnul úsměv - Nejlepší strana byla u voleb nejlepší. Dostala 30% a Gnarr se stal šéfem největšího islandského města, které bylo navíc po krizi z roku 2008 ve slušném, velkolepém finančním průseru.

Letos, po čtyřletém mandátu, Gnarr odevzdává město v lepší kondici, než ho převzal. Strategii si nechal zpracovat od vysokošlských pedagogů a praxe znalých odborníků pěkně grátis - a hned propustil velké procento zaměstnanců radnice. Kdo nedokázal přestat být mentálně politikem, ten ve správní radě města nevydržel. Vzhledem k tomu, že osobně neměl žádnou ambici do dalších voleb, choval se svobodně a v dobrém slova smyslu bezohledně. Letos potvrdil, že se znovu o místo starosty ucházet nebude.  

Ano, tohle je dobrá kniha do našich časů. Brát vážně jen ty věci, které za to opravdu stojí, ne panáky v kravatách, kteří se tváří, že spolkli všechnu moudrost, serióznost a demokracii světa. Připadáte si někdy jako v blázinci? No tak se chovejte bláznivě! Svět kolem vás bude nejspíš dál velmi podobný, ale aspoň to nebude šedivé a smutné. A možná to udělá vaše okolí lepším.

"Jak zní závěr našich úvah? O co zde vlastně jde? Co je důležité a co není? Přes všechen mediální blázinec se v žádném případě nepovažuji za zakladatele nové generace politiků a ani se již dlouho nesnažím sestavit si nějakou chytrou ideologii. Už jako malý chlapec jsem pociťoval odpor vůči všemu, co nějak souvisí se závoděním a konkurencí. Nemám prostě chuť být někde první. Ani při fotbale, ani při tanci, ani při ničem jiném. Opravdový vítěz hry je pro mě ten, kdo se při ní nejvíc pobaví, a to neplatí zdaleka jen ve sportu, ale i pro život jako takový. Když jsem se přiznal, že fandím punku, bylo to jasné prohlášení, jímž jsem se chtěl jednou provždy vymanit z tohoto způsobu myšlení, orientovaného výhradně na úspěch a na v výkon a zaměřeného jednostranně pouze na konkurenční boj.
Život máme především užívat a mít pokud možno hodně legrace, ale k tomu se musíme sami stát aktivními a mít vlastní nápady. Nemusí to být nic, co bere dech – stačí, když to překvapí. Nšco neplánovaného lidé přijmou vždy dobře, neboť opravdová překvapení jsou stále řidčím jevem."