Ukázka:

Proniknout do života jinudy aneb Rodinný úkol

Mluvili jsme už několikrát o vaší ženě Haně. Jak jste k ní přišel?

Chytil jsem ji na stopu, když jsem jel služebním rozhlasovým autem z tehdejší Německé demokratické republiky. Šéf seděl vepředu vedle šoféra, já se div ne jako papaláš rozvaloval vzadu. Jeli jsme přes Karlovy Vary serpentinami nahoru kolem špitálu a tam stála taková nakrátko ostříhaná a nesměle si na nás mávla. „Pane Bor, vezměme ji,“ požádal jsem. Řidič by byl ochoten, ale Slávek Vondrášek nechtěl: „To je nějaká ochechule.“ Tohle o mé budoucí ženě doslova prohlásil. Já ale trval na svém, ne že by se mi už líbila, to jsem si nestihl všimnout, jen jsem nechtěl ustoupit. Zřejmý záměr osudu. „Dobře, ale pod podmínkou, že si s ní něco začneš,“ prohlásil v žertu šéf.

Vy jste ale byl zvyklý svého nadřízeného poslouchat!

To asi taky, já ho měl hlavně rád. Tak jsme zastavili, dokonce zacouvali a stopařku nabrali. Jela na zkoušku do Prahy, studovala Institut tělesné výchovy, tělocvik plus biologii, protože měla ráda broučky. To všecko jsem z ní vytáhl. I adresu koleje, kde bydlí, a telefon.

Splnil jste úkol.

Nesplnil. Dlouho, možná rok, o mě neměla zájem. Už mi připadlo, že zase dopadnu jako vždycky – když jsem byl mladší, opravdu jsem trpěl tím, že jsem malej a nesvalnatej, zkrátka jsem se těžko seznamoval s dívkami. Pak se Hanka přece jenom uvolila, že spolu půjdeme do divadla. Nemůžu říct, na čem jsme byli. Ale párkrát jsme byli ještě v kině, začala mě navštěvovat doma na Pankráci a už tam zůstala. V sedmdesátém roce jsme se vzali, třetího dubna. Její rodina pocházela z Janovic nad Úhlavou, ale ona se narodila v Chebu, kam rodiče přišli po válce. Táta byl řezník, maminka kuchařka. Seznámili se v Holandsku, kde ona vařila v jedné rodině a on přicestoval do Amsterdamu zaoceánskou lodí, na které pracoval a tlumočil. Hanka měla dvě sestry a bratra, stejně starého jako já, umřel ovšem v padesáti letech. Vystudovala tělovýchovný institut, ale když jsme se vzali, nemohla sehnat odpovídající zaměstnání. Začala tedy dělat v družině v Krči, hlídala po vyučování děti. Silně ji to netěšilo a současně vyčerpávalo, hlídat pytel blech je nelehký úkol. Byla pak ráda, a já taky, když dostala místo na zdravotní škole na Alšově nábřeží, učila tělocvik a biologii. Jenže zavolala rodina. Moji rodiče nám neustále opakovali, jak by chtěli vnoučata, a my jsme přestali váhat.

Další splněný úkol.

První kluk se narodil v květnu 1973, tři roky po svatbě. Hanka trvala na tom, že nebude jedináček jako já, chtěla aspoň dva potomky, takže za necelé dva roky přišel na svět druhý syn. Očekávání bylo splněno, ale situace naší rodině příliš nepřála, protože v sedmdesátých letech jsem, pokud jde o obživu, visel trochu v luftu. Ne že bychom byli bez prostředků, vydělával jsem tajně, ale veselé to nebylo. Když přišly děti, žena se už do školy nevrátila, protože získat jesle nebylo možné a paní na hlídání by stála její učitelský plat. Hanka se starala o ně a já o obživu. Mezitím se naše finanční situace zlepšovala a zlepšovala. Povedlo se nám jako rodině být velmi dlouho spolu. Z toho máme potěšení.

Tedy dříve běžný model rodinného fungování.

Jsme rodinou poněkud byvšího typu, ale vyhovuje nám to. Ani Hance nepřišlo, že by studovala marně, vysoká škola rozhled člověku vždycky poskytne a já s ní rozhodně mám o čem hovořit. A ona má o čem mluvit se mnou, i když jinak je spíš nemluvná. Jestli jsme se někdy přeli, tak kvůli mé výtce: „Ty mně nic neřekneš, já nic nevím.“ Hanka je introvertka, zatímco já prostě musím žvanit.

To se může doplňovat.

Doplňuje a já jsem převelice rád, že ji mám. Byly předtím různé ženy, o kterých jsem si krátce myslel, že by mi ta či ona mohla být trvalou partnerkou, ale vždycky jsem si to zaplať pánbůh včas rozmyslel. Hanka je svým způsobem svatá ženská. Oč méně mluví, tím víc koná. Dobrák. Kdo ji pozná, zamiluje si ji. Opravdu jsem nenarazil na nikoho, kdo by mi řekl: „Ježišmarjá, koho sis to vzal?“ Vždycky naopak. Beru to jako nezasloužené štěstí. Ono se říká, že nedělňátka mají štěstí, a já se prý narodil v neděli.

Musím si rychle zjistit, který den jsem se narodil já.

Člověka nesmí rozházet, když to neděle není. Je to pověra, ale krásná.