Knihy s arcimágem Gedem, určené mladším čtenářům a vycházející s ilustracemi, měly být její odpovědí na J. R. R. Tolkiena, jehož od dětství milovala. Místo boje jasně definovaného dobra proti zlu ale staví Le Guin svoji ságu spíše na tématu systémového ohrožení celého ekosystému Zeměmoří, na němž je závislá magie, s níž pracují čarodějové.

zdroj: Český rozhlas

Ukázka:

II. Vydra

V našem potoce vydra žila, která se v kdeco proměnila. Ta znala vám kouzla onačí a kromě lidské řeči dračí. A voda teče dál a dál. A voda teče dál. Vydra byl synem tesaře, který pracoval v loděnicích havnorského Velkého Přístavu. Matka mu dala venkovské jméno. Pocházela ze statku z vesnice Konec Cesty, která leží na severozápadním úbočí hory Onn. Do města přišla za prací stejně jako mnozí jiní. Byli to slušní lidé, živící se v těžkých dobách poctivou prací. Nechtěli na sebe upozorňovat, aby nepřivolali nějakou ránu osudu. Proto když se ukázalo, že chlapec má čarodějské nadání, otec se to z něj pokusil vymlátit. „To bys mohl stejně tak tlouct do mraku, aby z něj začalo pršet,“ řekla Vydrova matka. „Dej si pozor, abys do něho nevtloukl špatnost,“ varovala ho teta. „Dej si pozor, aby nějakým kouzlem nepoštval ten řemen proti tobě,“ poznamenal strýc.

Chlapec ale otci nic neprovedl. Přijímal výprasky mlčky a naučil se nadání skrývat. Nepřikládal mu zvláštní význam. Rozsvítit v  tmavé místnosti stříbrné světlo, najít ztracený špendlík tím, že na něj pomyslí, nebo opravit zkřivený spoj tak, že po dřevě přejede rukama a promluví na ně, bylo přece natolik snadné, že nechápal, proč kolem toho nadělají tolik povyku. Ale otec zuřil, když si „pomáhal“. Jednou mu dokonce dal jednu do zubů za to, že na práci mluví, a vyžadoval, aby dělal tesařskou práci nástroji a mlčky. Matka se mu to snažila vysvětlit. „Je to stejné, jako bys našel velký drahokam,“ řekla. „Co jiného bychom s takovým diamantem mohli udělat než ho schovat? Každý, kdo je dost bohatý, aby si ho od tebe koupil, je dost mocný, aby tě kvůli němu zabil. Skrývej to. A vyhýbej se pánům i jejich šikovným pomocníkům.“

„Šikovní“ tenkrát říkali čarodějům. Ten, kdo je nadán mocí, také dovede moc rozpoznat. Čaroděj pozná čaroděje, pokud se neumí velice dobře skrývat. A chlapec neuměl nic kromě stavění lodí, v čemž byl ve dvanácti letech slibným učedníkem. Někdy tou dobou k nim zavítala porodní bába, která jeho matce pomáhala přivést ho na svět, a řekla rodičům: „Ať za mnou Vydra večer po práci chodí. Měl by se naučit písně a připravit se na den, kdy dostane jméno.“ Na tom nebylo nic špatného, neboť totéž udělala pro Vydrovu starší sestru, a tak ho rodiče začali po večerech posílat k ní. Bába však učila Vydru víc než jenom píseň o Stvoření. Poznala, co v něm je. Ona a několik jí podobných mužů a žen, lidé, které nikdo neznal, a když už, tak pro jejich pochybnou pověst, ti všichni měli do jisté míry toto nadání a potají se o své vědomosti a um dělili.

„Neuvědomělé nadání je jako neřízená loď,“ říkali Vydrovi a učili ho všemu, co znali. Nebylo toho mnoho, ale našly se v tom začátky velkých umění. A třebaže si chlapec dělal výčitky, že podvádí rodiče, nedokázal odolat tomuto poznání, ani laskavosti a chvále svých bědných učitelů. „Neublíží ti to, pokud to nikdy nepoužiješ k tomu, abys ublížil,“ řekli mu, a on jim s lehkým srdcem slíbil, že to neudělá.

U potoka Serrenen, v místě, kde vytéká ze severní hradby města, dala porodní bába Vydrovi jeho pravé jméno, pod nímž ho znají na ostrovech daleko od Havnoru. Jedním z těchto lidí byl starý muž, kterému mezi sebou říkali Proměnář. Ukázal Vydrovi, jak vykouzlit několik iluzí. Když pak chlapec dosáhl patnácti let, stařec ho vzal s sebou do polí u Serrenenu a ukázal mu jediné kouzlo pravé proměny, jež znal. „Nejdřív předveď, jestli umíš z tamtoho keře udělat iluzi stromu,“ řekl a Vydra jeho úkol hbitě splnil. Provedl to s takovou samozřejmostí a lehkostí, až starce polekal. Vydra jej musel prosit a přemlouvat, aby ho ještě něco naučil, a nakonec mu musel dát slib, stvrzený přísahou na své pravé a tajné jméno, že jestli se Proměnářovo velké kouzlo naučí, použije je pouze k záchraně svého nebo jiného života, jinak ne. Potom ho stařec kouzlo naučil. Stejně mi k ničemu není, pomyslel si Vydra, když je musím tajit. To, co se naučil při práci s otcem a strýcem v loděnici, alespoň mohl používat. A dokonce i otec přiznával, že se z něho stává dobrý řemeslník. Losen, mořský pirát, který si říkal král Vnitřního moře, byl nejvyšším pánem nad městem a nad celým jihovýchodním Havnorem.

Daně, které v tom bohatém kraji vybíral, používal na rozhojnění svých vojsk a flotil, jež posílal získávat otroky a drancovat jiné země. Jak říkal Vydrův strýc, staral se o to, aby měli lodní tesaři dost práce. Byli rádi, že mají co dělat v době, kdy mužům hledajícím práci nezbylo nic jiného než žebrota a po Maharionových nádvořích se proháněly krysy. Vydrův otec říkal, že dělají poctivou práci a do toho, k čemu se ta práce používá, jim nic není. Ale díky tomu, co se dozvídal jinde, začal být Vydra na tyto věci nedůtklivý, neboť pociťoval výčitky svědomí.

S velkou galérou, kterou právě stavěli, budou Losenovi otroci veslovat do války a jako náklad v ní zpět přivezou otroky. Příčilo se mu, že ta dobrá loď má být zneužita k tak špatné věci. „Proč nemůžeme stavět rybářské lodě jako dřív?“ zeptal se a otec mu odpověděl: „Protože rybáři nám nemají čím zaplatit.“ „Nemohou nám zaplatit tolik jako Losen. Ale přežili bychom,“ namítl Vydra. „Myslíš, že můžu odmítnout zakázku pro krále? Chceš vidět, jak mě pošlou veslovat s otroky na galéře, kterou právě stavíme? Používej hlavu, chlapče!“ A tak s nimi Vydra pracoval dál, sice s hlavou čistou, ale se zlobou v srdci.

Byli v pasti. K čemu je člověku dar moci, když ne k tomu, aby mu pomohl, ptal se sám sebe. Jako řemeslníkovi mu svědomí nedovolovalo, aby tesařskou práci na lodi pokazil, ale jako čaroději mu svědomí řeklo, že by mohl loď očarovat, vtisknout nějakou kletbu přímo do jejích trámů a trupu. Bylo to ještě používání tajného umění pro dobrou věc? Pro špatnou, ale jen proto, aby škoda vznikla tomu, kdo škodí. Se svými učiteli se o tom neporadil. Jestli konal špatně, nebyla to jejich vina a nedozvědí se o tom. Dlouho o všem dumal. Rozmýšlel, jak to udělat, dával si na kouzlu velice záležet. Byl to opak hledacího kouzla, sám tomu říkal ztrácecí kouzlo. Loď bude plout, půjde dobře ovládat a kormidlovat, ale nikdy neudrží kurs úplně přesně. Bylo to to nejlepší, co mohl udělat na protest proti zneužití dobré lodi a poctivé práce. Měl ze sebe radost.

Když loď spustili na vodu (a zdálo se, že vše je v pořádku, protože její vada by se projevila až na širém moři), nedokázal před učiteli déle tajit, co udělal, před tím kroužkem starců a porodních bab, do něhož patřil ještě mladý hrbáč, který uměl rozmlouvat s mrtvými, a slepá dívka, která věděla, jak se co jmenuje. Když jim řekl o svém úskoku, slepá dívka se rozesmála, ale staří lidé zvážněli: „Dávej na sebe pozor. Buď opatrný. Schovej se.“

................

překlad Petr Kotrle