Ukázka:

1

Dohazovačka pro tento zvláštní nový svět

První pár Sara seznámila, když jí bylo deset. Týden cestovala z Călăraşi do Libavy, s rodiči, sestrou Hindel a třemi neukázněnými bratry, aby se nalodili na obří parník do New Yorku. Pobřeží se za nimi rozplynulo v mlze a osmnáctiletá Hindel kvílela jako dítě trpící kolikou. Oplakávala vesnici, kterou už nikdy neuvidí, a pohledného mladíka, kterého v ní nechala. Matka, která neměla se slzami trpělivost, ukázala na hladinu, jež je obklopovala ze všech stran. „V oceánu je už tak vody dost,“ řekla. „Jestli nepřestaneš brečet, utopíš ryby.“ Vyšly na palubu z kajuty třetí třídy, která připomínala stísněnou celu páchnoucí zvratky a solí. Sara si říkala, že mořský vzduch třeba zvedne Hindel náladu, ale modrozelené nebe neposkytovalo žádnou útěchu.

Když Hindel promáčela matčiny kapesníky, začala používat záhyby vlastní sukně. Víčka měla zarudlá, opuchlá a otlačená, ale i přes zjevný zármutek byla jasně vidět její krása. Hindelina pleť byla právě tak jemná jako pěna na vlnách. Copy, které jí splývaly na záda, byly jako medové hedvábí. „Najdi otce a přines mi jeho kapesník,“ pošeptala matka Saře. „Rychle, než si tvoje sestra zničí šaty.“ Sara ochotně poslechla, aby aspoň na chvíli unikla tomu kvílení. Otce nikde neviděla, ale nebála se procházet mezi cizími lidmi. Minula hlouček mladíků, z nichž nejmíň polovina se skláněla nad dřevěnou bednou, se smíchem o ni pleskala kartami a házela na ni mince. Nejvyšší z nich na Saru zamrkal, ale její pozornost zaujal menší muž za ním. Stál stranou od zbytku skupiny a mlčky se díval na zvlněné moře. Měl nazrzlý, úhledně zastřižený plnovous a vlněný oblek, obnošený, ale čistý.

Sara pozorovala, jak si sejmul z obličeje brýle s drátěnými obroučkami, vytáhl z kapsy kapesník a začal čistit kulatá sklíčka. Počínal si jemně, pečlivě a pomalu, držel brýle, jako kdyby se obával, že jim může ublížit. Jako kdyby to byla křídla nějakého zraněného ptáka, a ne dvě čirá a tvrdá skla. Sara k němu vmžiku přistoupila, ukázala na kapesník v jeho ruce a požádala ho o pomoc. „Prosím,“ oslovila ho mile, „směla bych si ho půjčit pro mou sestru? Stojí támhle u zábradlí – ta dívka s copy.“ Muž si nasadil brýle a zamžoural. „U zábradlí, říkáš? Tak daleko nevidím. Nemám tak ostrý zrak, jak bych měl mít. Ale velice rád ti pomůžu.“

Saře se cosi pohnulo v hrudi. Věděla, že když se většina mužů podívá na její sestru, všímají si jen její dokonalé pleti a křivek pod šaty. V jejich vesnici každý muž nad patnáct let při každé příležitosti přiskakoval Hindel na pomoc. Nosili za ni od řeky vědra s vodou, sbírali jablka, která jí spadla z vozíku. Sara viděla jejich vlčí úsměvy, lačné pohledy i slídivé ruce. Tento drobný, slabozraký cizinec však jednal pouze ze zdvořilosti. Když ho odváděla k zábradlí, zpoza mraku nad jejich hlavami vyhlédlo slunce. Sara zamžikala a pak ještě jednou. Zdálo se jí to, nebo prostor mezi její starší sestrou a tím krátkozrakým mužem překlenul jediný paprsek zlatého světla? „Jmenuju se Aaron,“ představil se cizinec, zatímco pospíchal za Sarou.

O tři měsíce později si v New Yorku, v synagoze s jedinou místností na Rivington Street, Hindel Aarona vzala. Na malé oslavě, která proběhla na střeše budovy, visela z dřevěných tyčí elektrická světla a hosté si brali koláče z připravených táců. Sařina matka vyprávěla každému, kdo byl ochotný poslouchat, že mladý pár seznámila nevěstina mladší sestra. „Věřili byste tomu?“ ptala se hostů. „Poslala jsem ji pro kapesník, a ona se vrátila s ženichem.“ Někteří hosté nevěřícně vrtěli hlavami, ale většina se usmívala a blahopřála. Máte šikovnou děvenku, říkali. Pravé požehnání pro vaši rodinu.

Když hosté snědli všechny koláče a vypili všechnu kořalku, přistoupil k Saře rabín – podsaditý muž se širokým kožešinovým kloboukem – a tiše jí požehnal. „Pověz mi o té lodi,“ vyzval ji rabín Sheinkopf. „Desítky mužů nosí kapesníky. Proč sis vybrala zrovna Aarona? Proč jsi požádala o pomoc jeho?“ Sara si dávala s odpovědí načas. Vybírala slova jako ovoce na trhu, nad každým se zamýšlela, než ho pronesla. „Byl jiný než ostatní muži. Ti hráli karty a sázeli, ale on stál stranou. Čistil si brýle.“ „Aha,“ řekl rabín. „Takže z nich byl nejrozvážnější a nejučenější?“ Sara zavrtěla hlavou. „To ani ne. Nebyl rozvážný, jen chudý. A v těch brýlích nevypadal jako učenec. Otíral z nich prach a mžoural. Když jsem mu ukázala Hindel, ani ji pořádně neviděl…“ „Takže jsi vybrala někoho, kdo by se o tvou sestru nezajímal pouze kvůli jejímu fyzickému vzhledu?“ Sara zaváhala. „Částečně,“ připustila.

Chápala, že ačkoliv rabín hledá odpovědi, neví toho dost, aby jí položil správnou otázku. Uvědomovala si, že nejdůležitější na jejich setkání nebylo to, co ji přivedlo k Aaronovi, ale to, co viděla vzápětí. Nechtěla rabínovi lhát, ale nenapadalo ji, jak by mu to měla vysvětlit. Nakonec se zvedla na špičky a zašeptala mu ten příběh do ucha. Když popsala paprsek světla, který mezi nimi viděla, rabína to podle všeho nepřekvapilo. Naopak se mu zajiskřilo v očích. „To je tvoje poslání,“ řekl Saře. „Ještě jsi mladá, ale ono počká.“ „Nerozumím,“ odpověděla. „Co tím myslíte?“ „Světlo, které jsi viděla mezi svou sestrou a jejím manželem, nebyl odraz sluneční záře. Máš dar vidět světlo, které zazáří, když se setkají dvě spřízněné duše.“ Ať už to bylo rabínovými slovy, douškem brandy, který jí dal otec, nebo mihotáním těch podivných elektrických žárovek, Saru najednou rozbolela hlava. Rabínův hlas připomínal pozdně letní déšť – byl jemný, ale vytrvalý a neodbytný. Jeho následná slova se jí vryla do mysli a zůstala s ní po celý zbytek života. „Saro Glikmanová, jsi dohazovačka sňatků. Šadchnte pro tento zvláštní nový svět.“

...............

překlad Zdík Dušek