Ukázka z knihy:

1

Budu o ní svědčit.

Tak by se přeložila věta seré su testigo a v žádné cestovní konverzaci ji nenajdete, jelikož rozumný cestovatel pro ni nemá využití.

Stalo se tohle: odešla od jednoho, odešla od druhého, pak byla znovu na cestách s tím prvním a nechala ho umřít samotného. O jedno dítě ji připravily „dějiny“ a o druhé „komplikace“ (v obou případech uvádím cizí hodnocení), malovala si, že tu zátěž bude schopná shodit, a přijela do Boca Grande jako turistka. Una turista. Tak to tvrdila. Spíš než kvůli turistice sem ovšem přijela na pobyt, ale sama tohle rozlišení nedělala.

Rozlišovala málo.

Snila svůj život.

Umírala s nadějí. Souhrnně řečeno. Příběh tedy znáte. Samozřejmě má svoje polehčující okolnosti – počasí, popraskané chodníky, opiáty –, ale jenom pro živé.

Charlotte by vlastní příběh označila za příběh vášně. Já bych ho asi popsala jako příběh sebeklamu. Jmenuju se Grace Strasser-Mendanová, rozená Taborová, a padesát let ze svých šedesáti jsem coby rozumná cestovatelka z Denveru věnovala studiu sebeklamu. Matka umřela jednou ráno na chřipku, když mi bylo osm. Otec umřel jednou odpoledne na výstřely, které sám nevypálil, když mi bylo deset. Od toho odpoledne až do šestnáctých narozenin jsem v našem apartmánu v hotelu Brown Palace bydlela sama. Od roku 1935 žiju v rovníkové Americe a horečku jsem měla jen dvakrát. Jsem antropoložka a ztratila jsem víru v metodiku vlastního oboru, přestala jsem věřit, že se anthrópos dá definovat zvnějšku pozorovatelnými aktivitami. Studovala jsem v Kalifornii u Kroebera a v São Paulu u Léviho-Strausse, provedla

jsem klasifikaci několika společností, zkatalogizovala obřady a postoje, jež u nich provázejí porod, kopulaci, iniciaci a smrt, provedla jsem rozsáhlá a respektovaná zkoumání výchovy dívek v Mato Grossu a u některých přítoků Rio Xingu a stejně jsem pořád nevěděla, proč kterákoli z těch dívek vůbec něco dělá nebo nedělá.

A dovolím si pokračovat.

Nevěděla jsem, proč vlastně sama cokoli dělám nebo nedělám.

Z oboru jsem se proto „stáhla“, vdala se tady v Boca Grande za plantážníka sanblaských kokosových palem z Green Islandu a pustila se do amatérského studia biochemie, disciplíny, v níž jsou pravidlem jasně prokazatelné odpovědi a „osobitost“ v ní absentuje. Zajímá mě například, že „osobitý“ rys typu strachu ze tmy existuje zcela nezávisle na struktuře výchovy dětí v Mato Grossu nebo v Denveru. Strach ze tmy lze synteticky vyrobit v laboratoři. Strach ze tmy odpovídá seskupení patnácti aminokyselin. Strach ze tmy je protein. Jednou jsem Charlotte nakreslila jeho strukturu. „Moc nechápu, co se získá tím, že ho označíš za protein,“ řekla mi Charlotte a očima kradmo přeskočila zpátky k ohmatanému vánočnímu

katalogu Neiman Marcus, který jí toho květnového rána přišel poštou. Dospěla ve svém pobytu do fáze, kdy žila pro poštu, objednala si každý katalog, vyplnila každý kupón, psala spousty dopisů a na některé dostávala odpověď. „Prostě nerozumím, o co ti jde.“

Vysvětlila jsem jí, jak uvažuju.

„Já se tmy nikdy nebála,“ řekla po chvilce Charlotte, načež vytrhla snímek dítěte v háčkovaných šatičkách: „Tohle by Marin slušelo.“

Jelikož Marin byla to dítě, o které ji připravily dějiny, a v době zmizení jí bylo osmnáct let, musela jsem z toho usoudit, že Charlotte nemá zájem mou úvahu rozvíjet.

A pro ujasnění dodejme, že Charlotte se tmy bála.

Udejte mi molekulární strukturu proteinu, který definuje Charlotte Douglasovou.

(…)

***

5

(…)

„Uvědomuješ si, že se Gerardo s norteamericana pořád stýká,“ řekl Victor jednou v březnu.

Bylo mi jasné, že je rozrušený, jelikož za mnou přišel do laboratoře. Victor mě v laboratoři navštěvuje nerad. Potí se mu čelo, stahují se mu zornice. Analyzovala jsem systémy tabu v mnoha kulturách a přesně vím, co si o mě Victor v mojí laboratoři myslí: vědecké metodice nedůvěřuje a tím, jak dobře se v ní vyznám, nad ním mám určitou moc.

Proto jsem ve své laboratoři obzvlášť tabu.

Pro Victora.

Několik let jsem tohle tabu využívala ve svůj prospěch, ale teď už trochu váhám, jestli Victor neměl pravdu.

„Mám dojem, že se scházejí, Victore.“ Nezvedla jsem oči od práce. „Já se s ní taky stýkám. Co je na tom.“

„Nemluvím o tom, že se s ní stýkáš ty.“

„Vzala jsem ji do Millonaria. Zabila tam kuře. Holýma rukama.“

„Nemluvím o tom, že se s ní stýkáš ty, a nemluvím o tom, že se s ní stýkají kuřata. Mluvím o tom, že se s ní stýká Gerardo. V nejrůznější denní i noční dobu. Byl pozorován při příchodu i odchodu. Nezamlouvá se mi to.“

„Tak proč ho nenecháš deportovat,“ řekla jsem.

Victor to zkusil jinak.

„Poslední dobou jsi náramně sofistikovaná.“

Mlčela jsem.

„Hrozně tolerantní.“

Mlčela jsem.

„Nejspíš ti při vší té ohromné sofistikovanosti a snášenlivosti nevadí, že tvůj syn taky tráví čas s tím teploušem. S tím karibským teploušem. Jehož cirkusácké jméno si nepamatuju.“

Přenesla jsem smotek vaty z jednoho roztoku

do druhého.

Victor myslel Bebe Chicaga.

Victor věděl, jak se Bebe Chicago jmenuje, stejně dobře jako já, nejspíš i líp, jelikož o něm každé ráno v devět hodin dostával podrobné hlášení.

Současně s kávou.

„Občas mě napadá, jestli tvůj syn nemá sklony. Tímhle směrem.“

„Pak by nebyl důvod k obavám ohledně norteamericana.“

Victor prsty zabubnoval o baňku a dlouho mě pozoroval mlčky.

„Ten chlap z Karibiku financuje guerrilleros,“ pronesl zničehonic. „Prostě to vím.“

„Já vím, že to ,prostě víš‘, Victore. Řekls mi to před rokem. Když pro tebe Gerardo a Elena byli přítěží.“

„Tobě je jedno, že ten chlap z Karibiku financuje guerrilleros?“

„Tobě je to taky jedno. Kdyby nebylo, dáš ho zatknout.“

„Nedal jsem ho zatknout, protože nechci zkompromitovat tvého syna.“

Mlčela jsem.

Kdyby měl jistotu, že mu to projde, dá Victor zatknout i mě.

„No tak dobrá,“ řekl Victor. „Řekni mi sama, proč jsem ho nezatkl.“

„Nezatkls ho, protože se chceš dozvědět, kdo financuje jeho. Proto jsi ho nezatkl.“

Victor seděl mlčky a bubnoval prsty o baňku.

Takto zněla obvyklá nevyřešená rovnice harmonických otřesů v Boca Grande.

Pokud má Bebe Chicago pod palcem guerrilleros, pak musí mít X pod palcem Bebe Chicaga.

Kdo je X.

Tentokrát.

A máte to. Guerrilleros zinscenují ta svoje „vyvlastnění“ a rozšíří komuniké o „revoluci lidu“ a všem bude jasné, kdo guerrilleros financuje, ale nějakou dobu nebude nikdo vědět, v čí prospěch probíhá financování guerrileros. Nakonec

budou všichni guerrilleros zastřeleni a praví hráči se odhalí.

Mirabile dictu.

Lidi, které známe.

Vzpomínám si, jak Luis využil guerrilleros proti Anastasiu Mendana-Lopezovi, a taky si vzpomínám, jak Victor využil guerrilleros proti Luisovi.

To si jenom myslím.

Nikdy jsem to nevěděla. Empiricky.

V tomto případě se samozřejmě mělo ukázat, že guerrilleros proti Victorovi využívá Antonio, ale to v březnu nikdo nechápal.

Kromě Gerarda.

Gerardo to v březnu chápal.

Možná to v březnu chápala i Carmen Arrellanová.

Charlotte to nikdy nepochopila.

A já to taky nevím. Empiricky.

......................

překlad Martin Pokorný