Ukázka:

KAPITOLA DRUHÁ

Na tržišti v Billingsgateu se slaná vůně mořských plodů téměř vytrácí. Pospíchám do rybárny, rychle odříkám svou objednávku a obvyklému nezávaznému hovoru se raději vyhnu. John, který prodává ty nejčerstvější mořské produkty na téhle straně od Cornwallu, si mého rozrušení všimne. „Co se děje, Rosie? Dneska jsi nějak jiná.“ Přeměří si mě od hlavy k patě, jako by se snažil odhalit, co se se mnou děje. „Ale,“ říkám a v hlavě mi víří myšlenky, „ráno jsem nestihla čaj.“

To je moje další velká láska. Výroba čajových směsí pro nejrůznější situace a nálady. Na probuzení. Na uklidnění. A na všechno mezitím. Aspoň mám záložní plán – kdybych někdy odešla z práce, mohla bych prodávat čaj! John nakloní hlavu na stranu. „Nezdá se, že bys ho potřebovala, Rosie. Vypadáš plná života.“ Pokrčí rameny. „Což se o tomhle chlapíkovi říct nedá.“ Ukáže na mrtvého platýse, který na mě zírá zakalenýma očima. Pak ze sebe John vydá své charakteristické zahýkání a já sebou lehce trhnu, že mě taky přirovnává k leklé rybě. Moji objednávku zabalí a slíbí mi, že ji na ledu co nejrychleji dopraví do Époque.

Opravdu vypadám plná života? Když mířím k řezníkovi, abych mu potvrdila objednávku na tento týden, tak mi to náhle dojde. Neměla bych být celá opuchlá, mít zarudlé oči a bolavou hlavu, protože jsem se celou noc převracela v posteli? Ale místo toho mnou proudí nezkrotná energie, protože mi dochází, že se chystám udělat něco, co se mi vůbec nepodobá, cosi troufalého a naprosto nečekaného – sice si ještě nejsem jistá, co přesně to bude, ale náhle zatoužím po obrovské změně. Jejda. Vždyť já jsem přece předvídatelná Rosie. Žádné změny prostě nedělám. Ale teď světu dokážu, že to není tak úplně pravda. Že rozhodně nepřešlapuju na místě. Překvapím dokonce i Calluma tím, že udělám přesný opak toho, co čeká. Ale musím jednat rychle, protože jinak se k tomu nikdy neodhodlám. Předvídatelnost má i své nevýhody a je načase, abych vše trochu rozpohybovala. Rovnýma nohama skočila do nové skutečnosti. Zatím však ještě netuším, jaká přesně bude.

Když pomyslím na svého kdysi tak báječného, milujícího rusovlasého manžela, sevře se mi hrudník. Ty myšlenky co možná nejrychleji vyženu z hlavy. Jdu dál, v hlavě si opakuju mantru: nesmíš se zhroutit, drž se a slibuju si, že až budu sama, budu si naříkat, co hrdlo ráčí. Zajdu k řezníkovi na boroughském trhu, pak ještě do francouzské pekárny a nakonec i k našemu dodavateli čerstvé zeleniny, čímž vyřídím všechny pochůzky a můžu se pustit do přípravy obědů. Když dorazím do restaurace Époque, najdu naši provozní, jak je zabraná do jakýchsi čísel a před sebou má postavený nedotčený hrnek horkého espressa. Sally mám ráda odjakživa – je to hubatá a veselá dívka z Glasgow, která kouří jako tovární komín, ale svou práci odvádí přímo skvěle.

 „Dáš si kafe?“ zeptá se nepřítomně a listuje papíry. „Jo. Chci si promluvit,“ oznámím jí, odložím si tašku na lavici a posadím se k ní ke stolu. „To zní dost zlověstně.“ Rychle se na mě podívá, pak odběhne ke kávovaru, který jí prská a syčí pod rukama. Rozbolí mě z toho hlava. Nedělám náhodou velkou chybu? Vždyť po změně toužím už tak dlouho. Jenomže teď jde dost těžko poznat, jestli si náhodou jenom něco nenalhávám. Callum mě přiměl k akci, ale není to ode mě nic nerozvážného, nebo snad ano? Uvnitř mě sice nahlodávají pochybnosti, ale navenek si zachovávám klid a působím vyrovnaně. Rozvážu si šátek a rozhlížím se po restauraci. Do přední části podniku se moc často nedostanu.

Když jsem v Époque začínala, byla zařízená v secesním stylu, ale od té doby prošla řadou rekonstrukcí a teď se honosí industriálním stylem. Každý úspěšný londýnský podnik musí držet krok s dobou, aby dál byl „in“ a nezačal být „out“. A pro kuchyň platí to samé. Pořád musím být ve střehu a vyhlížet další novou gastronomickou senzaci. Jídla, která hostům vyrazí dech, zajistí nám skvělé recenze a rezervace na příštího půl roku. Vyzkoušela jsem všechno, co snad existuje: molekulární gastronomii, smyslovou gastronomii, multisenzoriální gastronomii. Sice to všechno vypadá velmi působivě a nasytí se tím mysl, tělo i duše, ale čas od času mám spíš chuť připravit hrnec sytého jídla pro zlepšení nálady, bez žádných zbytečných ozdob. Věnovat se poctivým a v tom nejlepším smyslu obyčejným jídlům, která člověku zaplní břicho a zahřejí u srdce.

Ovšem to se v michelinské restauraci jako Époque nikdy nestane. Sally se vrátí a postaví vedle mě malý hrnek. „Tak sem s tím,“ prohlásí a přejede mě pohledem od hlavy k patě. Já tenhle její naprosto přímý styl jednání zbožňuju. Nehraje si se slovíčky a člověk pokaždé ví, jak na tom je. Když se k ní chováte dobře, máte kamarádku až do konce života, pokud ji ale nějak naštvete, můžete zapomenout na to, že byste si v Londýně někdy našli v práci v oboru. Sally už v něm totiž pracuje neskutečně dlouho, proto se zná se všemi, co něco znamenají. Vycházíme spolu dobře, protože mě bere takovou, jaká jsem, jako gastrofanatičku. Navíc jí chutná moje nadvakrát pečené sýrové suflé. „Chtěla bych dát výpověď,“ prohlásím a sebevědomí, které se mi ozývá v hlase, překvapí i mě samotnou. S takovýmhle tónem bych sama sobě dokázala nalhat, že vím, co dělám! Protože co to sakra vlastně dělám? Dávám výpověď? Doufám, že se mi co možná nejrychleji s ústy sladí i mozek. Sally našpulí rty a přikývne. „A nemyslíš si, že je to jen přehnaná reakce na to, co ti provedl ten strašnej chlápek, kterého sis vzala za manžela?“ „Takže už jsi o tom slyšela?“ Tohle je rekord i na poměry londýnského gastropodniku. Neutrálně pokrčí rameny a snaží se to nějak odlehčit. „Víš, jak to chodí. Něco se o něm šuškalo, ale já nikdy neměla žádné důkazy, tak jsem radši nic neříkala.“ Jak dlouho už ten poměr asi trvá? To si užívají žhavý, vášnivý a neplánovaný sex, zatímco já dřu v práci? Srdce se mi bolestivě rozbuší v hrudníku, jako by se připravovalo na útok. Já se však přesvědčuju, abych se tomu nepoddávala. On si přece nic takového nezaslouží. Ta krysa. Čuně. Neschopnej podvodník. Jenomže to tak hrozně bolí. „Tak kdo je to?“ Nerada se na to ptám, zároveň ale potřebuju zjistit, kým mě nahradil.

Sally si z kabelky vytáhne cigaretu a zapálí si, i když je restaurace přísně nekuřácká a je v ní tolik požárních hlásičů, že když začnou houkat, dorazí sem snad polovina londýnských hasičů. Když mi neodpoví, dál na ni naléhám. „Můžeš mi to říct, Sally, fakt.“ Ona rozzlobeně mlaskne a pokračuje: „Nejradši bych mu zakroutila tím jeho hubeným krkem! Vždyť ten chlap už ti provedl tolik sviňáren.“ Nerada se vracím do minulosti. K čemu by to bylo? Sally si na Calluma nikdy úplně nepotrpěla, protože se domnívá, že se jenom přiživuje na mém úspěchu. A nějaký čas to tak opravdu bylo. A jednou, ještě před svatbou, se mi tak trochu snažil ukrást moje místo, což mu Sally nikdy nezapomněla. Já až do tohoto okamžiku ano. Očividně jsem se při výběru manžela řídila chybným úsudkem. Ale tenkrát jsem se na něj dívala zamilovanýma očima a svět byl procházka růžovou zahradou. „Tak kdo je to?“ pobízím ji. „Khloe,“ oznámí mi a neochotně si vzdychne. Potřesu hlavou. „Proč je to pokaždé řadová kuchařka? To je takové klišé. A navíc Khloe, která se píše s K, proboha.“ Tu mrchu s exotickýma očima jsem potkala na jedné oborové akci, kde se mi skutečně představila jako „Khloe, co se píše s K“. Kdo něco takového dělá? Kardashianky a zlodějky manželů. Což znamená, že Khloe pracovala pod ním – a to doslova i obrazně.

Ta myšlenka mi v ústech nechává pachuť, tak se napiju hořké kávy, abych ji spláchla. Sally se ke mně nakloní a prohlíží si mě, jako by čekala, jestli se rozpláču, uroním aspoň jednu slzu, zachvěje se mi spodní ret, jestli nějak, jakkoli, dám najevo, že nejsem robot, ale já použiju veškerou svou vůli, abych si zachovala klid, a pořád se přesvědčuju, že on si přece žádnou hysterii nezaslouží. Vždyť jsem přece profesionálka, rozhodně se v práci nerozbrečím. A právě tohle sebeovládání způsobuje, že si o mně lidi myslí, že jsem odtažitá, tvrdá, podivínská, přitom pro mě ve skutečnosti platí pravý opak a dělám to kvůli své ochraně. Uvnitř se mi svírá a kroutí srdce, ta strašlivá bolest snad nikdy nepomine. Scvrkne se mi srdce jednou provždy a opravdu se ze mě stane osamělá stará panna? Nebo to snad vyřeším nějakým náhodným sexem? Ne, chtíč mi rozhodně nepomůže, jenom láska. Když se dozvím o Khloe, jenom to posílí moje odhodlání, Londýn je pro mě momentálně příliš toxický. Musím mezi sebou a velkoměstem, které jsem tak dlouho milovala, vytvořit dostatečný odstup. Sally mě láskyplně pohladí po paži. „Všechny ty řeči utichnou. Musíš se soustředit, usilovně pracovat a tu bouři nějak přečkat. Nesmíš se kvůli tomu zmetkovi vzdát kariéry. Prosím. Nadřela ses mnohem víc než kdokoli jiný, koho znám. Tak to teď nesmíš promarnit.“ Dopřeju si chvilku, abych nějak rozluštila své emoce. Nakonec prohlásím: „Nejde jen o něj, Sally, ale o mnohem víc. Už nějakou dobu ve mně hlodá pocit, že mi život protéká mezi prsty. Makám tady od sedmnácti. A teď jsem v nejlepší životní fázi, a když se nerozhlédnu kolem sebe, tak mi to uteče. To, co mi provedl Callum, všechno možná urychlilo, ale není to jediný důvod. Přísahám, že to rozhodnutí není neuvážené a nedělám ho jenom kvůli němu.“ Když mi ta slova vyklouznou z úst, cítím, že jsou pravdivá. Už opravdu dlouho nejsem šťastná, ale přičítala jsem to přepracování, životní únavě, všední monotónnosti. „Chápu. Ale dodržíš čtyřtýdenní výpovědní lhůtu, že jo?“