Ukázka:

KAPITOLA PRVNÍ

Brzké ráno, Hyde Park, květen 1815

Teprve před chvílí nastal rozbřesk, ve vzduchu se vznášel mlžný opar, takže slunce skrz něj vypadalo jako malá žlutá kulička. Gideon, vévoda z Rothwellu, byl přesvědčený, že v tuhle časnou ranní hodinu tu bude jezdit sám. Nutně potřeboval klid, který mu dokázala poskytnout jen divoká jízda, a tak se hnal na koni po prázdné vozové cestě. Zničehonic se z mlhy před ním vyřítil tmavý hnědák a narušil jeho samotu. Jeho pozornost však upoutal ohromný pes, jenž držel s koněm krok, byl velký skoro jako poník. Co to je k čertu za potvoru? Faisu, jeho černý murgeský hřebec, nervózně poskočil, když ho Gideon zastavil. „Jen klid, chlapče. Není potřeba, aby tě ta bestie pocuchala. Vmžiku by ti dokázala překousat šlachy.“

O chvíli později se osobě na koni uvolnila zpod klobouku dlouhá tmavá kadeř a jezdkyně hned upoutala Gideonovu pozornost. Než dojela až k němu, stihl si prohlédnout její nádhernou postavu oblečenou do tmavomodrého jezdeckého obleku i vzorný sed. Sjela ho pohledem od hlavy k patě, a když ho míjela, na krátký okamžik zpomalila svého koně. V chladném vzduchu jí zčervenaly tváře a svěží růžové rty jí ozdobil mírný úsměv. Jejich pohledy se setkaly a ulpěly na sobě. Jako by byli jediní dva lidé na světě. V ten okamžik zachvátil Gideona pocit, jako by těm živým očím jezdkyně, které odstínem modři připomínaly lapis lazuli, zcela propadl. Tahle žena nemůže být skutečná. Mrkl, a byla pryč. Napadlo ho, že si ji jen vysnil, ale o pár vteřin později kolem něj projel podkoní, který se očividně snažil dostihnout svou paní. Na okamžik měl i on nutkání otočit se a jet za ní, ale to by nevedlo k ničemu dobrému.

Zjevně to byla urozená dáma, a i kdyby se mu podařilo se s ní seznámit a jejich vztah by se zdárně rozvíjel, ještě se nenacházel v situaci, která by mu dovolovala se oženit. Byla čirá fantazie myslet hned na sňatek kvůli ženě, kterou zahlédl jen na letmý okamžik, když ho míjela. Ale stejně byl rád, že se může aspoň zasnít. Zatracený otec! Kdyby ještě žil, třásl bych jím tak dlouho, až by zase dostal rozum. Jenže když se Gideon vrátil z Kanady, starý vévoda byl už přes tři měsíce pod drnem. Teď mohl Gideon jen sbírat střepy toho, co po otci zbylo. „Tak pojď, chlapče.“ Přestal snít o modrookém zjevení a pobídl Faisua do klusu. „Je načase se vrátit. Když už jsem tady, mohl bych aspoň získat nějaké informace a zaplatit pár účtů.“ Neměl odjíždět. Ty škody, to byla jeho vina. Kdyby zůstal doma, o nic by nepřišli. Jak zní to staré přísloví o tom, že člověk sklidí, co zasil? Teď bylo jen a jen na něm dát do pořádku državy vévodství a navrátit je do stavu, ve kterém se nacházely ještě před několika lety, než odjel do kolonií a hrál si v divočině na zálesáka. Nabyl tam zajímavé zkušenosti, ale ty mu bohužel nepomůžou získat zpět majetek a modernizovat panství.

O čtvrt hodiny později, když vjížděl do stájí za svým městským domem, bloudil očima po budově a přemítal, jak brzy ji bude třeba opravit. Když se vrátil z Kanady, prvním šokem bylo zjištění, že mu zemřel otec. Poslali mu dopis, který ale před jeho odjezdem z kolonií nedošel. Druhým značným překvapením byl ubohý stav nemovitostí. Nešlo mu na rozum, jak mohl kdysi značně prosperující majetek za tu krátkou dobu tak zchátrat. Kéž by věděl, co se stalo, že otec zanedbával majetek, na který byl v minulosti tak hrdý. Ještě větší záhadou však bylo to, že mu nikdo v Rothwell Abbey nedokázal vysvětlit, proč se jeho otec tak najednou změnil. Kéž by zůstal doma, kam patří, místo toho, aby se vydal za oceán. Takhle dostal lekci, že nemůže nechat svůj majetek na starosti jiným lidem. Z toho důvodu teď opravdu neměl čas vyrazit si do Londýna, ani jen takhle na skok, ale jeho bratranec Edmond Bentley mu poslal dopis, ve kterém ho požádal o pomoc, a tak byl Gideon tady. „Vaše Milosti.“ Barnes, jeho podkoní, přispěchal blíž a chytil hřebce za ohlávku. „Přeberu si ho.“ „V jakém stavu je střecha?“ zeptal se Gideon, když seskočil z koně.

Byl doma sice jen krátce, ale za tu dobu už pochopil, že se musí ptát. Jak se zdálo, nikdo nebyl ochoten sdělovat mu informace jen tak sám od sebe. „A chci slyšet pravdu. Je jednodušší opravit místo, kudy zatéká, než škodu, kterou to může způsobit.“ „Zatím je všude sucho, Vaše Milosti. Dohlédnu na to. Ale u některých oken se drolí tmel a vypadává sklo.“ Kdyby nebylo nic horšího, Gideon by se považoval za šťastného člověka. Bude to chtít čas a trpělivost opravit zanedbané budovy, ale ať je odsouzen k věčnému zatracení, jestli připustí, aby došlo k dalším škodám. „Zařiďte opravu.“ „Ano, Vaše Milosti. Zdržíte se tu dlouho?“ zeptal se muž s nadějí ve větrem ošlehané tváři. „Pár týdnů, možná méně. Mám spoustu práce v Rothwellu i na dalších panstvích.“ „To bude náročné.“ Postarší muž si poklepal na stranu nosu. „V tom případě se postarám o to, aby byl městský kočár v pořádku. Aby se neporouchal, až ho budete potřebovat. Nebo aby nevypadal ošuntěle.“ „Jestli to je pořád ten, který si pamatuju, budeme ho muset vyměnit za nový.“ Řekl to hlasem ještě smutnějším, než byla jeho nálada, a ta byla pochmurná až dost. „Ještě bude pár let sloužit.“ Podkoní už odváděl Faisua do stáje, ale zastavil se. „Nechte to na starém Barnesovi.“ „Děkuju vám.“ Gideon doufal, že do svého hlasu vložil dost vděčnosti, kterou k letitým sluhům své rodiny cítil.

Byly to opravdové skvosty. Bez jejich oddanosti a trpělivosti by byl život jeho i jeho rodiny mnohem složitější. „Když už jste tady, co plánujete dělat s těmi novými kočáry, které si starý vévoda objednal od Hatchetta?“ „S novými kočáry?“ Musel se dost snažit, aby mu nespadla čelist. Zatracený otec, kam dal rozum? Jenže tenhle zbytný rozmařilý nákup přesně odpovídal střípkům informací, které si Gideon dával dohromady o tom, jak se starý vévoda choval v poslední době. Když utrácel za kočáry, na údržbu panství mu samozřejmě zbylo jen málo. „Koupil uzavřený landauer a také jeden vysoko posazený faeton.“ „To snad ne!“ Taková hloupost. „K čemu potřeboval ten otevřený kočár?“ Barnes se začervenal. „Myslím, že byl pro tu chamtivou lehkou ženskou, se kterou si začal.“ To byl takový šok, že Gideonovi vyrazil dech. Jeho rodiče si byli navzájem velmi oddaní, neznal jiný pár, který by se tolik miloval. Jak se stalo, že se jeho otec tak drasticky změnil? A proč proboha Gideonovi nikdo nenapsal a nepožádal ho, aby se vrátil domů? Zatraceně. Ještě tohle potřeboval.

Byl velmi zklamaný. Prohrábl si vlasy a přitom si shodil klobouk. A přesto to určitým způsobem odpovídalo útržkovitým zvěstem, které zaslechl, nebo spíš nechtěl slyšet, o smrti svého otce. Možná že právě tohle byl důvod, proč se matka chovala tak upjatě. Nikdo mu nevysvětlil, a asi ani nevysvětlí, co přesně se stalo, že vévoda nevěnoval svým nemovitostem a pozemkům takovou péči jako dřív. Díkybohu byla většina majetku v rodinném svěřeneckém fondu, určena dalším generacím, takže s nimi nemohl volně nakládat, jinak by se mohlo stát, že by je prodal, přinejlepším jen zastavil. „Nevíte náhodou, kdo byla ta ženská?“ „Její komorná ji oslovovala paní Rosemund Petrieová.“ Když Barnes to jméno vyslovil, odplivl si. „Chovala se jako královna a vyžadovala, aby se s ní taky tak jednalo. Přitom to podle mého názoru byla jen děvka.“ Jeho podkoní sice o té ženě moc nevěděl, ale Gideon už zjistí, kdo přesně ta ženská je a jestli od ní vůbec něco dokáže získat zpátky. Pak ho napadlo něco, na co nechtěl ani pomyslet. „Bylo mi řečeno, že otec zemřel v Londýně.“

Barnes zvedl Gideonův klobouk z místa, kam spadl, pomalu ometl krempu a pak teprve potvrdil: „Zemřel v posteli. Byl tam s ní.“ „Tady?“ Vrhl na starého muže pohled ostrý jako dýka. „V našem městském domě, v Rothwell House?“ Nejvyšší podkoní ani nezvedl oči a pomalu přikývl. „Pro boha živého! Kam dal otec rozum?“ „To nikdo neví, Vaše Milosti,“ řekl Barnes rychle, jako by mu mohli vévodovu netaktnost klást za vinu. „Rychle jsem ji odsud vypakoval, nikdo to neví… jen dva čeledíni a pan Fredericks. Ti tu pracují a vědí, čí chleba jedí, ti to nikde vykládat nebudou.“ Pokřižoval se. „Vymažte mé jméno z máminy bible, jestli budou šířit klepy. Paní Boyleová dokonce nechala vyměnit matraci. Tvrdila, že je plná zla a hříchu.“ Gideon si sice nemyslel, že by matrace mohla mít zlou povahu, ale přesto byl rád za novou. Přísahal by, že matka moc dobře věděla, kde byl její manžel, když si ho pánbůh vzal. „Jsem si jistý, že jste zařídil všechno, co bylo potřeba.“ „Ano, Vaše Milosti. Nechám zasklít ta okna. Co ty koně a kočáry, co tu zůstaly po paní Petrieové?“ Gideon probodl Barnese pohledem. „Velmi bych ocenil, kdybyste mi řekl všechno najednou. Kolik je to koní, kočárů a bůhvíčeho ještě? Koupil je můj otec, nebo byly její, ještě než se s ní zapletl? Prosím, sdělte mi bez okolků i jakékoli další informace, které považujete za důležité.“