Rozklad sebeobrazu člověka v době antropocénu, tedy tzv. epoše lidstva, jde ruku v ruce s pochopením jeho kulturní i materiální prekarity a možného vyhynutí.
Svět je v superpozici. Svět, který je rozsáhlou sítí vzájemně propojených materiálních i nemateriálních věcí. Většinu dne vidíme, vnímáme a in- teragujeme jen s povrchem, který je malým oknem do této sítě.