Zuzana Muchová-Daxnerová

Eman je šikovný, umí chytnout za práci a hodně věcem rozumí. Když však čichne ke špuntu, jde všechno stranou. Protože doplňuje „živiny“ často, spoustu času pak tráví vyspáváním opice a následným vzpamatováváním.

Jednou se tam ocitneme všichni. Tam na konečné stanici. Ať chceme nebo nechceme. Spousta lidí si to nechce připustit.

Dva bratři… a každý je jiný. Jeden chytrý, zákeřný a zbabělý. Druhý pohledný, obratný a tak trošku lump. Adam před lety nastoupil na vojnu, když byla ještě povinná.

Evžen se vrací po letech domů, aby se svou přítelkyní převzal dům po rodičích, kteří už na něj nestačí. Návrat v něm probudí vzpomínky na dětství, na svou první lásku, a netuší, jak se minulost propojí s budoucností.

Autorka, pracující v domově důchodců, udělala rozhovor s devadesátiletým pánem, který zde bydlí. Přečtěte si příběh obyčejného, a přesto neobyčejného života v průběhu 20. století.

Život máme jen jeden. Každý jej prožívá jinak, každý je svým způsobem originál. Někdo má veselou povahu, jiný je škarohlíd, a mezi tím jsou různé odstíny, díky kterým jsou lidé odlišní.

Co se stane, když se člověk najednou ocitne v pohádce? Když se pohádkový svět začne prolínat se skutečným? Chudí sourozenci – Jeníček a Mařenka to zažili. Pomohli malým tvorečkům v nouzi, a za to je oslovily pohádkové bytosti.

Příběhy v této knize jsou posbírané střípky autorčiných osobních prožitků, pocitů a různých zažitých situací v odstupu asi čtyř desítek let.

Autorka žije zvláštní život. Dalo by se říct, že má tři domovy. Jeden v nejvýchodnějším cípu republiky v moravskoslezských Beskydech na rozhraní Moravy, Slovenska a Polska, kde strávila nejpodstatnější část svého života a vychovala děti.

V domově seniorů se potkaly dvě ženy. Paní Miluška, jeho obyvatelka, a o třicet let mladší Zuzka, pracovnice přímé péče. Postupem času zjistily, že mají hodně společného. Začaly si vyprávět své příběhy z dětství.

Dílo volně navazuje na předchozí autorčinu knihu „Příběhy mojí babičky.“ Babička byla velmi originální, hodně toho prožila a vychovala sama sedm dětí. Tato kniha vypráví o osudu její nejmladší dcery, která to v dětství neměla vůbec lehké.

Moje slovenská babička byla originál, jaký se hned tak nevidí. Zažívala zvláštní příhody, někdy přímo dobrodružné, jindy moc hezké, úsměvné, veselé i dojemné. Prožila dvě války a z každé si něco odnesla.

Paní Anastázie Papučková žije se svým manželem v městečku Havlínov. Jednoho dopoledne objeví ve skleníku mrtvolu. Vzpamatovat se ze šoku jí paradoxně pomáhá její letitá nepřítelkyně Věra Hnátová. Je to podivná osůbka a městečko jich má takových víc.

Mladičká Monika žije na samotě u lesa, jejíž součástí je malá hospůdka, kde pracují její rodiče. Dívka jim ve volných chvílích ráda vypomáhá. Všichni jsou zákazníky velmi oblíbení a vládne tam takřka rodinné ovzduší.