Rozhovor s Danou Drábovou není jen povídáním o jaderné energii, aktuálních rizicích a výhodách jejího využívání, o čtvrtstoletí Atomové baby v čele Státního úřadu pro jadernou bezpečnost.
Slovo „podpovídka“ poprvé užil spisovatel Karel Čapek k označení velmi krátké povídky, obsahující pouze pointu. Přesně taková je i kopa četnických podpovídek, časově zasazených do doby Čapkových Povídek z jedné kapsy a Povídek z druhé kapsy.
Čenda s Patricií jsou jako vy, děti. Celé dny, a někdy i noci, si hrají a vymýšlejí malé lumpárny. Co na tom, že jsou to jen čmeláci. I oni totiž můžou být nemocní, ztratit se nebo zbořit školu. Dokonce zlobí i maminku. Trošku.
Je velký rozdíl v obsahu slova „poznávání“ a „poznání“. Jedno směřuje ke vzdělanosti, druhé k moudrosti.
Příběh vede čtenáře cestou k poznání. Hlavní postavou je možná středoškolská učitelka, ale možná je to muž, se kterým se náhodně setkala.
Adam a Sára, dlouholetí partneři, najdou během nočního návratu domů podivného tvora a rozhodnou se, že ho odnesou do chaty po babičce a druhý den zavolají veterináře.
Říká se, že děti si vybírají, do jaké rodiny se narodí. Dan si tím tak jistý není. Anebo měl jako embryo mnohem černější smysl pro humor než osud, který ho čekal.
Jaké by to bylo vydat se pěšky na 2000 kilometrů dlouhou cestu, kterou zatím navíc prošlo jen několik lidí na světě? Tuhle otázku si položily dvě české hikerky a vypravily se na daleký severozápad plný indiánských příběhů i osobních výzev.