Knížku půvabných veršů pro malé děti napsal básník, esejista a kulturní organizátor Ivan M. Jirous v osmdesátých letech během těžkého žaláře ve Valdicích, do něhož byl odsouzen z politických důvodů.
Ucelené vydání deníkových zápisků Jana Zábrany, které se rozprostírají téměř celým obdobím komunistického režimu, zahrnují nejen reflexi dobových událostí, ale jsou i jistým oknem do duše tohoto českého básníka a překladatele.
Touto sbírkou autor navazuje na tři různorodé tradice: první jsou literární či malířské cykly inspirované ročním koloběhem, druhou lidový žánr knižních kalendářů, oblíbený zejména v devatenáctém století, a třetí francouzské neboli villonské balady.
Petr Váša shrnul své manifestační a teoretické eseje, v nichž na podkladě filozofických i antropologických textů hledá smysl a funkce fyzického básnictví v rámci literatury i divadla.
V knížce Emanuela Frynty, která poprvé vyšla až dlouho po autorově smrti, se skrývají notoricky známé nonsensové verše prvotně určené dětem, avšak milované mnoha dospělými.
Tvorba Jiřího Pištory má blízko k existenciální linii české poezie, reprezentované jmény Františka Halase, Vladimíra Holana či Oldřicha Mikuláška. K rysům autorovy poetiky patří záznamy samoty a odcizení a z nich pramenící úzkosti.