Verše Davida Molnára mají nezaměnitelný styl, který on sám nazývá pop-modernou: Postbukowská poetika tu slouží jako prostor pro šaškování s jazykem, ale i pro intimní vhledy a krásnou ornamentiku.
Sborník esejů, anket, básní, obrazů a experimentací členů současné Skupiny českých a slovenských surrealistů a jejich spolupracovníků (J. Švankmajer, M. Stejskal, F. Dryje, K. Piňosová, J. Janda, J. Gabriel a 15 dalších autorů).
Je to jen pár slov úvodem, avšak je mi poněkud úzko z tíhy významu, kdy po opakovaném čtení výjimečné sbírky jsem se pustil tam, kam nás Ondřej Fibich napoprvé vedl, k obrazům ženy „ztracené v zeleni“.
Poezie obětí i poezie vrahů, mučených i katů, přeživších i zplynovaných… Piotr Macierzyński se pustil na velmi tenký led a neutopil se. Dokázal zpracovat toto výjimečně náročné téma, které se dlouho považovalo za nezpracovatelné veršem.
