Není žádné tajemství, že filmová tvorba přitahovala Václava Havla od raného mládí. Ostatně vyrůstal v rodině, která filmem dlouho žila – jeho strýce Miloše je bez nadsázky možné považovat za zakladatele moderní české kinematografie.
Téma této studie tvoří Stanislavského pojetí herectví jako tvorby, což souvisí s fenoménem tak charakteristickým pro období modernity, jaký představuje objev lidské kreativity.
V Shapirově nebývale živém líčení můžeme sledovat, co Shakespeare v roce 1599 četl, jaké hry viděl a s kým spolupracoval, stejně tak jako dějinné události, které hýbaly alžbětinskou Anglií.
Dějiny opery zasvěceně rozebírají mnohá díla
největších skladatelů, od Monteverdiho a Händela přes
Mozarta a Verdiho až po Wagnera, Strausse, Pucciniho,
Berga či Brittena.
Kolektivní monografie představuje další výtěžek výzkumu divadelního díla Jiřího Frejky, podnikaného v Ústavu teorie scénické tvorby Divadelní fakulty AMU.
Novela vychází ze scénáře stejnojmenného filmu, debutu režiséra Václava Matějky z roku 1970. Film s Petrem Čepkem v hlavní roli nemohl být tehdy do kin uveden. Nahota zůstala v trezoru a opožděnou premiéru měla až v roce 1990.
Kniha vypráví především o osudech celé dlouhé řady vesměs významných českých umělců i umělkyň, jejichž osudy film, televize či umění vůbec zásadním způsobem poznamenaly.
Aby si vynutili poslušnost společností, které
ovládli, nepoužívali Hitlerovi nacisté a sovětští
bolševici jen teroru. Veledůležitým
nástrojem jejich moci byla také propaganda.