Dnes již klasický Cantalamessův text nás jednoduchým a přitom hlubokým způsobem uvádí do tajemství eucharistie – „svátosti lásky“, jak o ní mluví sv. Tomáš Akvinský nebo sv. Jan Pavel II.
"Naděje je schopnost být dobré mysli v okolnostech, o nichž víme, že jsou zoufalé," napsal G. K. Chesterton. Kniha známé autorky nám přibližuje ctnost křesťanské naděje, která se opírá o víru ve Vzkříšeného.
Jiří Weil napsal Žalozpěv za 77.297 obětí v roce 1958 u příležitosti slavnostního setkání v Pinkasově synagoze, rekonstruované v památník obětem holocaustu.
V této knížce se pokusíme nastínit Mariin hluboký vztah k Duchu Svatému a k Církvi. Duch Svatý je tím, kdo formuje tělo Božího Syna v lůně ženy, i tím, kdo utváří Církev v lůně jeruzalémského večeřadla.
Výklad Janova evangelia, ve kterém nechybí odbornost a přitom i pochopitelnost a živost, která zve nejen k četbě, ale i k přemýšlení a k žití rozjímaného slova.
Co je to vzdor? Je to ten neurčitý pocit, když se vám nechce dělat něco, o čem víte, že je to pro vás dobré; je to sklon dělat něco, o čem neomylně víte, že to pro vás dobré není, a to všechno mezi tím.
John Stott, anglikánský pastor, teolog a osobní kaplan královny Alžběty II., uzavírá své celoživotní dílo knihou Radikální učedník. Komentářem doprovodil Pavel Černý.
Autorka už pár desetiletí „sbírá z popela“ zástupy životních ztroskotanců. Její návod, jak žít z radosti Vzkříšeného, je zároveň prostý i velmi náročný: Vzít evangelium vážně, začít žít jako Kristův učedník.
Církevní otec Bazil, nejvzdělanější osobnost křesťanského Východu, rozprostírá dramaturgii stvoření uvnitř Boží Moudrosti. Odtud se v církevní tradici ujal výraz sofiologie.
Kazantzakisovo dílo Spasitelé Boha přináší svérázný druh duchovních cvičení ve snaze o poznání Boha a je velmi důležité pro pochopení jeho myšlení a tvorby.