V. V. Majakovskij, autor glorifikovaný i zatracovaný, protežovaný i takřka pozapomenutý: pod nánosy ideologického balastu a předsudků se nachází jeden z nejoriginálnějších světových básníků, jehož tvorba vždy budila pozornost a často i vášně.
Postangažovaná poezie v podání Martina Trdly není jen nějakým označením či floskulí, ale přesným pojmenováním, zprávou o stavu území, kdy se snaží, a to velmi dovedně, básnicky uchopit podivnost, kterou žijeme.
Lubor Vyskoč není autorem, který by za každou cenu experimentoval a usiloval o něco nového. Je si vědom svého básnického hlasu a drží se jej, jeho poetika je pevnou stavbou, bezpečným prostorem.
Výbor z poezie irského básníka, dramatika a esejisty, který se výrazně podílel na irském národním obrození a kulturním obrození přelomu 19. a 20. stol.
Básně Kristýny Svidroňové jsou komponované do celku, jemuž dominuje lyrická mluvčí v druhé osobě a bohatý svět rostlinné říše a životodárné vody, na níž tento svět závisí: duby, břízy, olše, kaštany, smrk, zázvor, borůvky, ...
Básnická výpověď Radka Touše (1993) je založena především na úspornosti výrazu a působivých detailech. Knihu kongeniálně doplňují kresby malíře Josefa Šmída, vzniklé za použití rybích kostí a litografické tuše.
Ilustrovaná autorská kniha malíře, spisovatele a žijícího klasika dětské ilustrované tvorby představuje poprvé výhradně autorovo básnické dílo, které bylo čtenářům dosud spíše skryto – Mikulka si psal básně převážně pro sebe a pro nejbližší přátele.
„Proč existují rituály opuštění sebe sama?“ Tento pro autorku signifikantní verš zazní v jedné z básní shrnutých do útlého knižního debutu Třísky v medu.
Padesát dva týdnů roku 2019, padesát dva dvojic. Texty nejsou klasickou prózou ani klasickou poezií a přece mají obě dvě kategorie v sobě obsažené. Podobně i fotografie překvapují svými nečekanými úhly pohledu, motivy a kompozicemi.
