Nejprodávanější Kniha nebo Omalovánka - říjen 2022
světová poezie

Pustá země je pravděpodobně nejvlivnější básnickou skladbou 20. století, přinejmenším v kontextu anglofonní poezie. T. S. Eliot ve své útlé knize z roku 1922 zcela mimořádným způsobem navazuje na několikatisíciletou tradici světové literatury.

Kniha Sto básní představuje zlatou éru japonské poezie, jak ji v době Heian pěstovala aristokracie u císařského dvora v Kjótu.

Ačkoliv bývá Christine Lavantová (1915–1973) řazena do magického čtyřlístku velkých rakouských básnířek vedle Ilse Aichingerové, Ingeborg Bachmannové a Friederike Mayröckerové, není u nás nikterak známá.

Louise Glücková získala v roce 2020 Nobelovu cenu za literaturu mj. za „nezaměnitelný básnický hlas, který s prostou krásou zobecňuje individuální existenci“ – a tohle zdůvodnění poroty výtečně vystihuje i její novou básnickou sbírku...

Gítagóvinda básníka Džajadévy (12. století) je jednou z nejvýznamnějších ukázek klasické sanskrtské kávjové poezie. Lyricko-epická báseň ve dvanácti krátkých zpěvech líčí milostný vztah boha Kršny a pastýřky Rádhy.

Mimořádná kniha. Německá básnířka Tina Stroheker vytvořila intimní, poetický portrét své blízké přítelkyně.

Výbor básní sestavený samotným autorem a přeložený polonistou Janem Faberem představuje poezii nelehkou, básně, které neškemrají o pozornost snadnou přístupností.

Čtyři slavní japonští básníci 17.-19. stol.etí v jedné knize! “Zenový filosof a estét” Bašó, “boží člověk” Issa, “malíř a intelektuál” Buson a “piják a poutník” Santóka a výběr z jejich haiku v překladu Antonína Límana.

Frances Horovitzová patřila ke kulturnímu hnutí autorů šedesátých let, které se samo označilo coby „underground“. Uvádí nás do životní situace leckdy až banální, všednodenní, prosté, ale zároveň nám jakoby kukátkem dá nahlédnout pod věci viděné.

Pýthijské zpěvy jsou druhým ze čtyř Pindarových cyklů vítězných zpěvů (epiníkií), který obsahuje dvanáct ód oslavujících vítězství v pýthijských hrách.