Pustá země je pravděpodobně nejvlivnější básnickou skladbou 20. století, přinejmenším v kontextu anglofonní poezie. T. S. Eliot ve své útlé knize z roku 1922 zcela mimořádným způsobem navazuje na několikatisíciletou tradici světové literatury.
Ačkoliv bývá Christine Lavantová (1915–1973) řazena do magického čtyřlístku velkých rakouských básnířek vedle Ilse Aichingerové, Ingeborg Bachmannové a Friederike Mayröckerové, není u nás nikterak známá.
Kniha pro všechny, kteří mají rádi filmové fantazie Tima Burtona. Soubor 23 básní zavádí čtenáře do tragikomického světa absurdity, chytrého humoru a podivuhodných postaviček trudného vzezření i údělu. Všechny bytosti zpodobňují Burtonovy ilustrace.
Louise Glücková získala v roce 2020 Nobelovu cenu za literaturu mj. za „nezaměnitelný básnický hlas, který s prostou krásou zobecňuje individuální existenci“ – a tohle zdůvodnění poroty výtečně vystihuje i její novou básnickou sbírku...
Výbor z poezie známého středověkého korejského literáta a buddhistického mnicha (1435-93), jehož verše udivují transcendentní hloubkou i obrazy nezvyklé krásy.
Havran patří mezi nejznámější básně všech dob, a není divu, protože je jedním z nejvýznamnějších děl romantismu. Vypráví o tajuplné návštěvě černého posla smutku u muže, který se zmítá v zoufalství po ztrátě své nejmilovanější.
Reprezentativní antologie japonské poezie haiku v překladu Antonína Límana. Přes osm set vybraných skvostů od sedmdesáti autorů počínaje zakladatelem žánru Bašóem (17. stol.), konče modernisty 20. stol.
Gítagóvinda básníka Džajadévy (12. století) je jednou z nejvýznamnějších ukázek klasické sanskrtské kávjové poezie. Lyricko-epická báseň ve dvanácti krátkých zpěvech líčí milostný vztah boha Kršny a pastýřky Rádhy.