Písňové texty Jana Buriana patří od sedmdesátých let k tomu nejlepšímu, co v novodobé české písničkářské poezii vzniká. Od počátku byly vedle své zpívané podoby i tištěny a čteny jako plnohodnotná poezie.
Čtvrtá sbírka Petra Čichoně po čtrnácti letech. Svým charakterem navazuje na předcházející sbírky, především na básně z Pruský balad/Preussische Balladen, za které byl nominovám v roce 2004 na Drážďanskou cenu lyriky.
Po úspěšné prvotině Chutě (2019) autorova druhá básnická sbírka,
tentokráte o tom, co jsme všichni nedávno zažili a s čím se budeme
muset ještě dlouho vyrovnávat.
Okamžik ukrytý za slovy se zdá být téměř na dosah, jako by tě jen těsně minul, znovu vidíš kapky na holých březových větvích, schůdky pod nehybnou hladinou řeky, mouchu na okraji misky s okurkovým salátem.
Na každé dvoustraně knihy je umístěna hádanka na konkrétní povolání a následně další tři hádanky o nástrojích či prostředcích, které jsou k tomuto povolání třeba.
Druhá kniha básnířky Andrey Vatulíkové (1984) přichází jedenáct let po výrazném debutu Ona je ten tragický typ... Neobsahuje tak pouze úzký výběr textů, jakýsi creme de la creme, ale bohatý a velkorysý výbor z tvorby za více než deset let.
Krátká říkadla o cestování malého Krtečka - lodí a motorovým člunem po vodě, vrtulníkem a letadlem ve vzduchu, vlakem, autem a na motocyklu do přírody, ale třeba i na sněžném skútru a v ponorce.
Báseň v próze básníka a textaře, saxofonisty skupiny Plastic People of the Universe. Sepsáno jedné noci roku 1981 v šíleném období probíhající akce Asanace, po brutálním výslechu a následném pokusu o uklidnění se rumem.
Veselé leporelo Josefa Lady s lidovými říkadly o koťatech, zajíčkovi, vodníkovi, zimě nebo o houbách je dnes českou klasikou i nakladatelským evergreenem.
Na první průlet verši Miroslava Fišmeistera by se možná zdálo, že jde o hravě nonsensovou poezii, o absurdní slovní hříčky, o zvukomalebné toky hlásek a písmen a v nich neztajené jiskřivé veselí.
Vydání básnické sbírky doprovází dva další texty. První z nich vznikl na základě rozhovoru s Ivarem Ivaskem z roku 1972 a Elytis v něm hovoří o své poezii. Druhý je Elytisovým projevem, který přednesl u příležitosti udělení Nobelovy ceny.
Měsíc tak pošetile modrý navazuje na nedávnou autorčinu sbírku Děravý testament. Vnitřně propojené verše procházejí různými krajinami a dramaty života – jako by básnířka šla znovu svou cestou a přitom výrazně prohlubovala vlastní stopy.
