Sbírku Magorův ranní zpěv dělí od sbírky Magorova děťátka více než dvacet let, ale spojuje je v Jirousových básnických textech dosti výjimečná hravost, odlehčenost.
... v třetí části knihy je pomyslné jádro knihy. Zde František Dryje opouští propracovanost kratších básní první části i osobní, jímavou notu části druhé a pouští se tam, kam se pustili před nim — Karel Šebek, ale i Ivan Diviš či Jan Zábrana.
Sbírka Nade vše Bedřicha Stehna, nevšední procházka všedními dny, obsahuje šedesátku básní příběhů a příhod zralého básníka, jemuž „Nejdou z hlavy/ rozesmáté oči lidí/ které potkal/ v jejich šťastných chvílích/ nebo o kterých slyšel…“
Básně Antonína Bezděka psané na ruční papír a přímo na něm ilustrované, či doslova překreslené Václavem Stratilem, vznikaly v letech 1982–1985. Vystaveny byly polooficiálně v Brně v roce 1987, nyní vycházejí v původním rozměru i barevnosti.
Perly v pavučině jsou pro českého čtenáře první příležitostí, jak se v rámci jednoho svazku blíže seznámit s literárně velmi hodnotnou, leč z nejrůznějších důvodů upozaděnou či opomíjenou katalánskou poezií.
Třicet let od napsání ústředních veršů sbírky Jarní chodec (Dauphin 2009) vychází Petru Mazancovi sbírka s názvem Podzimní chodec. Je to jeho devátý soubor, nakladatelství stále stejné.
Jan Valík. Jeho slovesná tvorba je reflexivní, hříčkovitá, tezovitá, smyslově vrtošivá. Básník tvoří stejně přirozeně jako dýchá, vnímá a je. Žádná kašírovaná intošina, ani prekariátní pozérství, prostě poezie samouka tady a teď.
Poezii zdobí kde co. Málokdo v ní však hledá poctivost. A protože Dominik píše poctivě, je na světě o něco méně opuštěnosti. Pracuje se slovy, nikoliv jen s pocity a emocemi. Dokáže demonstrovat fakt, že vědět znamená sedět a mít mozoly i na prdeli..
Ptá se čtenář na pokrok učiněný od první sbírky? Pokrok, zrovna teď vyhřívá se ve výloze obchůdku s rozbitými psacími stroji. Malström věčného návratu víří ulicí prach a uschlé listí. Komíhavě tušené slunce. Vidíš ten mrak? To není mrak.
Básně debutové sbírky TETAM petyi stach tvoří významově bohatý a kompozičně provázaný celek, pro nějž je charakteristická neustálá oscilace mezi městským a přírodním, civilním a snovým, epickým a lyrickým.
Krajiny skutečné i snové, sídliště i údolí s chatami. Zvířata, stromy, vítr… Kočka! Muž a žena. V nové knize Ondřeje Macury je příroda svědkem velkých lidských momentů i komických banalit.
Napsala jsem básně, zpověď mé temné duše. Myšlenky, které se mi honí hlavou den co den. Každý člověk chce zanechat svou stopu, že tu žil těch pár chvil. Otisky mých stop najdete v mé sbírce básní.
Každý, kdo hledá sám sebe, najde v básních to své. V
„Člověk píše, aby odložil svou náladu. Aby zanechal otisk sebe, který možná nebude nikdo číst. Psaním dávám pocitům a emocím tvar, barvu, vůni. Když tvořím, tak žiju.“
Neklidné roky 2020-2022. Složitá, rozháraná doba dotýkající se úplně každého. Hluboce citově založených lidí, jako je básník Radek Vohlídka, se však dotýká ještě tak nějak zvláštně – jinak.
Snad k tomu přispěl i dojem osamělosti na mořském pobřeží, který umožnil Dagmar Plamperové nacházet cit pro přesvědčivý jazykový výraz a zároveň jí i dával prostor k úvahám o smyslu existence, o tísnivých tvarech prožitků, o tom, že se člověk vyvíjí.
