Rudolf Jurolek patří mezi nejzásadnější a nejzajímavější současné slovenské básníky. Krátké glosy, pozorování světa, s přijetím údělu žít a být v souladu s tím vším, co je kolem. Jeho poezie si někdy rozumí víc s živly a se zvířaty než s lidmi.
Takže čau, já jsem Pokáč a tohle je můj druhej zpěvník. Od vydání toho prvního se událost spoustu věcí. Vyšly další dvě studiový desky, mraky rychlovek, společně jsme narvali O2 Arenu k prasknutí, ale vlasy mi pořád nenarostly.
Přemalovat pot je básnickým ekvivalentem Hazkarat nešamot, je překotným lavinovitým Jizkorem, úsilím o vyrovnání se s prostou pravdou, že již nelze nic ve vzájemném vztahu se zemřelým otcem ovlivnit, že lze změnit jen sebe sama.
Tři drobné knížky dávají nahlédnout do duše velkých osobností, které se nespokojily se stavem věcí veřejných. O čem tito mužové přemýšleli, když zrovna nestáli na jevištích dějin a nesepisovali odborné traktáty?
Až jednou budeme na automatické odpovědi v nepřítomnosti vzpomínat jako na nejkřehčí věty, které nás dokázaly rozplakat, možná si někdo vzpomene na květnatého vypravěče Lipára.
Třetí, tentokrát opět skutečně poslední, sbírka veršů přezrálého autora, který nejlepší tvůrčí období vlastně nikdy neměl. Zahradní haiku básníka z Orlové jsou psaná motykou a zpívaná sekačkou na trávu. Vychází v dvojjazyčném česko-anglickém vydání.
