Takže čau, já jsem Pokáč a tohle je můj druhej zpěvník. Od vydání toho prvního se událost spoustu věcí. Vyšly další dvě studiový desky, mraky rychlovek, společně jsme narvali O2 Arenu k prasknutí, ale vlasy mi pořád nenarostly.
Přemalovat pot je básnickým ekvivalentem Hazkarat nešamot, je překotným lavinovitým Jizkorem, úsilím o vyrovnání se s prostou pravdou, že již nelze nic ve vzájemném vztahu se zemřelým otcem ovlivnit, že lze změnit jen sebe sama.
Tři drobné knížky dávají nahlédnout do duše velkých osobností, které se nespokojily se stavem věcí veřejných. O čem tito mužové přemýšleli, když zrovna nestáli na jevištích dějin a nesepisovali odborné traktáty?
Až jednou budeme na automatické odpovědi v nepřítomnosti vzpomínat jako na nejkřehčí věty, které nás dokázaly rozplakat, možná si někdo vzpomene na květnatého vypravěče Lipára.
Třetí, tentokrát opět skutečně poslední, sbírka veršů přezrálého autora, který nejlepší tvůrčí období vlastně nikdy neměl. Zahradní haiku básníka z Orlové jsou psaná motykou a zpívaná sekačkou na trávu. Vychází v dvojjazyčném česko-anglickém vydání.
Ptáčkovo básnické dílo patří k nepominutelným hodnotám české poezie sedmdesátých let. Jeho básnické texty oslovily básníka Andreje Stankoviče a zejména hudebníka a zpěváka Filipa Topola, který část jednoho z nich - Sbohem a řetěz - nazpíval.
Výbor Země trochu těžká představuje nevydanou básnickou tvorbu Marie Valachové (1930 - 1950), která se ve své poezii noří do hloubky intelektuální reflexe, k místu, kde je třeba oživit platnost morálních zásad, i do hloubky abstrakce, ...
Irena Šťastná v sedmé sbírce rozšiřuje své časové a prostorové perspektivy při načítání lidského života. Ale je to drásavá snaha. Znovu se totiž ukazuje, že jeho běh se v neměnném a neústupném rytmu opakuje.
Třicet tři básní knižního debutu Rostislava Šímy (nar. 1992) vydaného v návaznosti na udělení Zvláštní ceny Klementa Bochořáka ve 49. ročníku Literární soutěže Františka Halase, lze číst v jistém slova smyslu jako biografii.
