Múzistická sbírka poezie a dvou mikrorománů česko-rakouského básníka a překladatele Ondřeje Cikána obsahuje mimo jiné dvě pásma, věnovaná Vítězslavu Nezvalovi k 120. narozeninám.
Měsíc tak pošetile modrý navazuje na nedávnou autorčinu sbírku Děravý testament. Vnitřně propojené verše procházejí různými krajinami a dramaty života – jako by básnířka šla znovu svou cestou a přitom výrazně prohlubovala vlastní stopy.
Autor je přímo zosobněním pojmu poeta doctus, samozřejmě v tom nejlepším slova smyslu. Protože je utvářen nejen rozsáhlým vzděláním, ale i vytříbenou invenčností.
Básnická sbírka plná emocí o bezmoci, strachu a tlaku společnosti. Doplněna texty zachycujícími pocity v depresivních fázích a suicidních etapách na oddělení psychiatrie.
Autorka touto svojí první básnickou sbírkou jednoznačně vstupuje do současné české poezie. Její básně jsou bolestně prožité a přitom svrchovaně utvářené. Autorka má vytříbený cit pro slovo a básnické řemeslo.
Jan Nebeský alias Jan z Wojkowicz byl mistrem podmanivých nálad znějící „hudbou podjeseně“ a vonící chladivým vzduchem „nejtesknějších navečerů“. Jeho verše promlouvají půvabem zapomenutých a znovu nalézaných věcí.
Verše plné štěrku, který drhne mezi zuby. Trávy, která příjemně šimrá na zátylku, a strachu, který tě někdy svírá třeba i jen proto, že máš projít žižkovským tunelem v noci.
Nejkrásnější česká říkadla, tato luxusní vatovaná kniha je plná známých i neznámých českých říkadel a písniček, které provázejí naše nejmenší od útlého dětství. Předávají se z generace na generaci a jsou určeny především pro rodiče a děti.
Básně ve sbírce Někoho mi připomínáš, označené rokem vzniku, jsou dosud nepublikované. Narazil jsem na ně náhodou ve svých rukopisech. Setkal jsem se tak sám se sebou, asi o třicet let mladším. A připadá mi, že si celkem rozumíme.
Kniha Nerůžový les je redakčním výborem z několika básnických manuskriptů, které v průběhu osmdesátých let minulého století vydával český básník Ivo Hucl v několikavýtiskové samizdatové podobě.
Dvacet pět fotografií a dvacet pět básní, které v sobě skrývají trochu bolesti, lásky, touhy i humoru.
Černobílé fotografie Jindřišky Netrestové promlouvají k básnířce Heleně Niklausové a vyvolávají v její hlavě obrazy, které taví do slov.
Básnická sbírka známého překladatele a rozhlasového redaktora vyniká formální vytříbeností, živým, překvapivě mladým jazykem i hravostí spojenou s jemným, (sebe)ironickým humore.
Sbírka Poprvé v nějakém baru vznikala postupně a samovolně v průběhu řady let, a to na základě krátkých črt, zachycených okamžiků a situací, které autor někdy zachycuje fotoaparátem, v případě této knihy slovem.
