Druhá básnická sbírka českobudějovické básnířky je stejnou událostí jako její debut – přímočará, jasná, srozumitelná poezie, zcela vyzrálý výraz. Jasné pojmenování, smysl pro vážnost, ale i humor a nadsázka.
V textu rozvíjí Luboš Svoboda svůj koncept imaginace digitality. Na základě zážitku z virtuální reality, ale i ze světa, do něhož se vrací a jehož proměny zaznamenává, vzniká svébytný básnický text s podstatným jazykově experimentálním rozměrem, ...
„Pokouším se o křehkou chůzi mezi otevřeností a zahaleností,“ charakterizovala svou poezii v nedávném rozhovoru Tereza Šustková. A tato věta dobře přiléhá i ke třetí sbírce básnířky, která osobitě rozvíjí bohatou tradici naší spirituální lyriky.
Brice Petit je prožraný červotočem verše. Vidí ho všude a ve všem, od hudební linky řinoucí se z flétny po píchlou duši jízdního kola. Neovládá jiný způsob, jak se potýkat se světem, jehož křivdy a lži vnímá s chorobnou citlivostí.
Osudy některých českých básníků jsou dobrodružnější než leckteré akční filmy. K těm opravdu pozoruhodným patří i životní příběh zapomenutého Jana Tumlíře.
Úsměv a smích rozsvěcují svět. Přesně tak působí ilustrace Adolfa Borna a humor Jiřího Žáčka v knížce Láry fáry, třesky plesky. Děti to mají rády. Básničky jsou veselé i něžné, rozpustilé i poučné a krásně se říkají.
