Převyprávění lužickosrbské legendy o Krabatovi z přelomu 17. a 18. století ze slezské Horní Lužice, již nám poutavým jazykem předkládá známý německý spisovatel, je o silách srdce, jež nelze změnit a jež ovládají naše city a jednání.
Lidé různých kultur i dob si vyprávějí mýty a příběhy. Čím to je,
že tato vyprávění mají tak podobnou strukturu? Co to vypovídá
o lidské mysli, morálce i o světě vůbec?
Do knihy s názvem Staré pověsti české (poprvé 1894) shrnul Alois Jirásek své osobité interpretace čtyřiatřiceti národních pověstí a pokusil se tak oživit nejen příběhy z českého dávnověku a z dob křesťanských, ale i pražské pověsti či prastaré věšty.
Nikdo neumí milovat a nenávidět, toužit a podvádět tak odvážně a rafinovaně jako řečtí bohové a bohyně. Jsou jako my, ale jejich činy a dobrodružství jsou vepsány do nebeské klenby nad našimi hlavami.
Kniha je bohatým, reprezentativním souborem
různých žánrů arabské lidové vypravěčské
tvorby – v jeho mýtech se prolínají staroarabské
(předislámské) mýtické náměty s lidovými,
nábožensko-legendárními a koranickými
vyprávěními islámské epochy.