Michal Bystrov se muzikou ve spojení s poezií a historií zabývá dlouhodobě. Svým variacím na texty starých afroamerických bluesmanů dal podobu netradiční básnické sbírky.
Jiří Imlauf. Radek Lehkoživ. Monika Hojná. Štěpán Málek. Aleš Misař. Jitka Fialová. Rostislav Opršal. Jindřich Tošner. Eva Černošová. Vít Dan Kolinger. Václav Franc. Kateřina a Vladimír Hrdinovi. Erik Decimus. Vítězslava Felcmanová.
Je to básník sám? Je to neznámý zlý demiurg? Nebo dokonce jakýsi Kilárek? Kdosi tu natahuje své hrdiny jako plechové hračky a ty trhavě poskočí. Představení začíná. Scénář studený, zážitky žhavé. Výseky příběhů, vztahové karamboly...
Pátou básnickou sbírkou Rty a zuby se uzavírá Reynkovo první tvůrčí období, pro něž je charakteristický intenzivní prožitek smutku a zániku a silná expresivita výrazu.
Název Sen je život se vrací k barokní hře španělského básníka Calderóna s názvem Život je sen. Ale přistupuje k tematice opačně. V tom smyslu, že sen je přímou součástí života.
Kniha básníka Petra Čermáčka Skrčené dny je znovu úkrokem z už prošlapaných cest poetiky tohoto vynikajícího autora, který byl za své básně dvakrát nominován na prestižní Drážďanskou cenu lyriky.
Haiku je krátká báseň zachycující skutečně prožitý okamžik. Cílem autora haiku je dovést pozorného čtenáře k objevování záměrně nedopovězených částí textů.
Sbírka, kterou se vyplatí číst; nejlépe hned několikrát. Neboť její zdánlivá neuchopitelnost je vlastně mnohotvárností, otevírající se pokaždé jinak a z jiné strany. Matuška nenudí. Také proto, že má nápadů na rozdávání ...
Jaroslav Havlíček neměl smysl pro romantičnost, vždy ho přitahoval jen člověk chybující a nikoli dokonalý, poněvadž jen takový je opravdu lidský. Byl neotřesně přesvědčený pesimistický fatalista.
Soubor tří básnických knih Petra Borkovce, vydaných v minulých letech nakladatelstvím Fra, obsahuje tituly Vnitrozemí –Vybrané a nové básně 1990–2005 (2005), Milostné básně (2013) a Herbář k čemusi horšímu (2018).
Tři básnické sbírky psané od přelomu let 1953/1954 a poprvé vydané v šedesátých letech – Utkvělé černé ikony (1965), Stránky z deníku (1968) a Samosoud (původně Lynč, 1968).
Epocha žárovky je básnický film. Spojování smyslů, protože svět jedno je. Nelze poznat, ale lze poznávat a zakoušet. Vše je součástí světa, vše tvoří jeho takzvanou podstatu. Vysoké i nízké. Obraz se zvukem. Rozum s intuicí. Člověk s hmotou.
Psát haiku jako slabikovou skládačku, brát je jako Tetris nebo sudoku, je veselé a zábavné. Ale pokoušet se psát haiku jako poezii je těžké, skoro bolestivé. Člověk brzy zjistí, že počet slabik je ten nejmenší problém.
Zde soustředěné verše autorů z volného sdružení Sursum zachycují i proměny, přibližování se a vzdalování poetice druhé vlny českého symbolismu. Do tvorby vstupuje stále razantněji snovost, ne ještě s podvědomím, ale už s čímsi jako nad-vědomím.
