Jaroslav Havlíček neměl smysl pro romantičnost, vždy ho přitahoval jen člověk chybující a nikoli dokonalý, poněvadž jen takový je opravdu lidský. Byl neotřesně přesvědčený pesimistický fatalista.
Tři básnické sbírky psané od přelomu let 1953/1954 a poprvé vydané v šedesátých letech – Utkvělé černé ikony (1965), Stránky z deníku (1968) a Samosoud (původně Lynč, 1968).
Soubor tří básnických knih Petra Borkovce, vydaných v minulých letech nakladatelstvím Fra, obsahuje tituly Vnitrozemí –Vybrané a nové básně 1990–2005 (2005), Milostné básně (2013) a Herbář k čemusi horšímu (2018).
Pokusili jsme se ochočit si vesmír poetickými pohádkovými názvy plnými nekomplikovaných kontrastů: žhavý Červený obr, ledový Bílý trpaslík. Konceptuální cyklus Terezy Bínové přináší bezprostřednost, hravost a hloubku básnické výpovědi.
Dětská hra je všemocná. Může se do ní zapojit kdokoli a její součástí se může stát cokoli. Zkrátka vůbec nic jí neodolá, protože hřištěm i hračkou je dětem doslova celý svět.
Epocha žárovky je básnický film. Spojování smyslů, protože svět jedno je. Nelze poznat, ale lze poznávat a zakoušet. Vše je součástí světa, vše tvoří jeho takzvanou podstatu. Vysoké i nízké. Obraz se zvukem. Rozum s intuicí. Člověk s hmotou.
H. M. Enzensberger v básnické sbírce Fúrie mizení prohlubuje svoje skeptické postoje vůči technickému a společenskému pokroku, vůči velkým ideám a ideologiím, přičemž reflektuje civilizační šum, postupující entropii, děsivou všednodenní šeď.
Psát haiku jako slabikovou skládačku, brát je jako Tetris nebo sudoku, je veselé a zábavné. Ale pokoušet se psát haiku jako poezii je těžké, skoro bolestivé. Člověk brzy zjistí, že počet slabik je ten nejmenší problém.
Zde soustředěné verše autorů z volného sdružení Sursum zachycují i proměny, přibližování se a vzdalování poetice druhé vlny českého symbolismu. Do tvorby vstupuje stále razantněji snovost, ne ještě s podvědomím, ale už s čímsi jako nad-vědomím.
Po sbírkách poezie Deště a Grafy (Olomouc 2017) a Anadiel (Olomouc 2020) přichází autor s další knížkou básní. Tentokrát doplněnou ilustracemi Martina Buriana. T. Tichý (1960), profesí lékař, Publikoval v časopisech Host, Souvislosti, Literární.cz.
Člověk jako zbytek dohořívající mezi jinými zbytky. Jako to, co zůstane, když sám sebe zničí vyčerpáním všech forem života, vytěsňováním smrti, totalitou morálky s plným žaludkem a kultem hygieny.
Volným veršem podaný životopis amerického básníka Allena Ginsberga (1926–1997) z pera básníka,hudebníka, žurnalisty a politického aktivisty Eda Sanderse (1939), zakladatele provokativní skupiny
Fugs, která pomáhala utvářet 60. léta.
Takže čau, já jsem Pokáč a tohle je můj druhej zpěvník. Od vydání toho prvního se událost spoustu věcí. Vyšly další dvě studiový desky, mraky rychlovek, společně jsme narvali O2 Arenu k prasknutí, ale vlasy mi pořád nenarostly.
Je možné si i v době, kdy podstatná část našich existencí probíhá digitálně, udržovat vroucí pouto s mimolidským? A můžeme o toto pouto vůbec někdy přijít? Sbírka básní.
Soubor Prarady a jiné písně představuje básníka a germanistu Pavla Novotného jako autora, pro něhož má samotná forma písně osobní důležitost, protože v ní pro sebe kdysi poprvé objevil techniku zpracovávání či imitovaní cizích promluv, ...
Až jednou budeme na automatické odpovědi v nepřítomnosti vzpomínat jako na nejkřehčí věty, které nás dokázaly rozplakat, možná si někdo vzpomene na květnatého vypravěče Lipára.
