Píše se rok 2034. Před mnoha lety jaderná válka zpustošila převážnou část světa. Lidé přežili jen v nepředstavitelně rozlehlých sítích metra ve velkoměstech.
Druhý díl (pův. vyd. 1976) vědeckofantastického, postapokalyptického románu norského spisovatele zobrazuje budoucnost osmimilionového velkoměsta, nad nimž se vznáší hrozba hospodářského civilizačního zániku.
Nejradikálněji antikomunistická dystopie a jedna z nejstarších vůbec. Tato nejméně známá z klasických antiutopií vyšla pouhé dva roky po Zamjatinově My, tři roky před Huxleyho Koncem civilizace a celých dvacet let před Orwellovým 1984.
Před pětadvaceti lety se první lidská mise na Mars naposledy ohlásila těšně před přistáním. Všichni její členové byli od té doby pokládáni za mrtvé. Někdo však přece jen přežil...
Sergej Lukjaněnko se vrací do světa románu Kvazi a znovu směle míchá literární žánry, proplétá časové linie a překvapuje své čtenáře novými, nečekanými zvraty.
Román autora cyklu Příšerných příběhů se odehrává v typicky britské internátní škole „pro ne právě bystré syny ne zrovna bohatých rodičů“, sídlící na středověkém hradě kdesi na venkově.
Život na planetě Caliban se po tisíce let nemění – rytířské řády ochraňují prostý lid před dravými šelmami číhajícími v hlubinách zdánlivě nekonečných hvozdů.