Kletba vlkodlačího chlapce. Moldánkovské věže 1.

Jestli se chcete dobře pobavit a máte rádi cestování časem, tak je tahle knížka právě pro vás.
Možná znáte předchozí knížky Ch.P., pěkně řetězené povídky, které i dospělému někdy připadají dost děsivé. Tentokrát ale tuhle bubu část nehledejte. Tady jde jen o zábavu v malililinko hororovém hávu.
Jsme v "Moldánkovské škole pro ne právě bystré syny ne právě bohatých rodičů" a spolu s Rosolem a Piškotem pátráme po ukradené vzácné stříbrné lžičce. Možná vám to připadá málo, ale když ke slovu přijde stroj času, odbrzdí Priestley svoji novinku a začnou se dít věci.
Chci další díl! Teď. Nejlépe už včera.

PS: V Kletbě je množství slovních hříček, ale mám pocit, že některé jsou nepřeložitelné, a tak to někdy v té češtině trochu drhne. Ale to čtenář snadno odpustí, když všechno ostatní je skvělé. Včetně ilustrací, které Ch.P. tvoří sám.

Priestleyho jsem si zamilovala už jeho sérií Příšerných příběhů - je to akorát ta správná míra, do jaké se ještě bojím příjemně. Moldánkovské věže jdou krapet jiným směrem: rozsáhlejší text s jedním příběhem odehrávající se v chlapecké škole se všemi nutnými proprietami a podivnostmi jako otravní spolužáci, podivínští učitelé, ředitel připomínající vlka z Červené karkulky, který vzbuzuje hrůzu svým, ehm, laskavým úsměvem; a samozřejmě nechybí ani jedna záhada za druhou, nebo možná jedna záhada před druhou, nebo možná obojí zároveň. Dostanete dva "hrdinné" outsidery v hlavních rolích - Rosola a Piškota, stroj času poháněný zmatkem, kopce Psí špice a Štít psice tyčící se nad školou.

A samozřejmě je to od první strany taková sranda, že jsem se chechtala nahlas v tramvaji. Priestley píše chytrým, vynalézavým jazykem a stylem, nikde žádné banality a fráze. Věty konstruuje osobitým rozpoznatelným způsobem. Vtip často nevychází jen ze situací, ale především z použití slov, dokonalých až ironických výměn mezi Rosolem a Piškotem. Stačí si na to vzpomenout, a už se chichotám.