Pokud svým dětem budete o prázdninách číst Příšerné příběhy strýce Montaguea, možná je nikdy nenapadne lhát ani krást, dokonce ani vraždit. (...) Tady nastupuje tradice anglické literatury pro děti. Pro českého čtenáře zvyklého na všechny ty sladké Makové panenky a přihlouplé Krtečky to může být objevný šok. Pracuje se tady s duchařskou rovinou a navazuje se na nikoho menšího než mistra Edgara Allana Poea. Děti se učí rozlišovat mezi skutečností a představami a zároveň je dodržován základní smysl vyprávění pohádkového příběhu. Ten netkví až tolik ve vymýšlení fantaskních světů, ale především v předávání morálního poselství. Pokud budeš krást, lhát, zabíjet nebo ubližovat, budeš potrestán. A trest bude ve velké většině případů nejvyšší. Že je to příliš kruté? Příliš nebezpečné vyprávět příšerné příběhy dětem? Naopak. Většina pohádek měla v minulosti právě tenhle smysl. Připravit děti na to, že svět není jednoduché a světlé místo k životu.