Historiografie a sociologie jsou od 19. století dvě navzájem prorostlé disciplíny. Vzájemné ovlivňování, v němž hrálo dějepisectví původně prim, ale v posledních desetiletích ustalo. Sociologie se osamostatnila.
Příchod sociálních sítí s sebou přinášel optimistickou vidinu možné občanské participace na politickém procesu prostřednictvím virtuálních občanských fór. Iluze informované a argumentačně vyspělé politické diskuse však vzala v průběhu let za své.
Dynamické proměny psaní o vlastním životě a jeho recepce souvisejí se širšími kulturními změnami, vývojem v oblasti teorie a psychologie i s transformacemi žité reality a mediální krajiny.
Zvláštní křehkost lidských pout, pocit nejistoty, kterou tato nestálost vyvolává, a rozporuplná touha navazovat stále nové vztahy, ale raději nikterak pevné, jsou hlavními tématy této významné knihy Zygmunta Baumana.
Původně dvacetistránková báseň (1705) byla rozšířena o dvacet Poznámek, z nichž mnohé dosahují desítek stránek, (1714) a konečně doplněna dvěma eseji (1723).
Přestože tato kniha vychází zejména z příspěvků antropologie ke studiu etnicity a spřízněných fenoménů, její záběr přesahuje hranice akademické antropologie.
