Qušajrího pojednání, které napsal nejvlivnější středověký súfijský učenec šejch Abú alQásim 'Abdalkarím alQušajrí (986–1073), je všeobecně pokládáno za nejoblíbenější z klasických shrnutí učení súfijů.
Předkládaná publikace přináší komplexní zpracování působení různých organizací po roce 1989. V knize je popsán vývoj muslimské komunity na našem území, vnitřní konflikty a problémy s nedodržováním českých zákonu ze strany některých muslimských organizací.
Tato kniha objektivně představuje islám tak, jak jej chápou "tradiční imámové", a nabízí čtenářům autentické a hluboké nahlédnutí do islámu.
V knize se prolíná pohled na víru založenou na Koránu s názory současné vědy.
Kniha perského učence Muhammada aš-Šahrastáního (1086–1153) je všeobecně pokládána za nejvýznamnější islámské středověké dílo věnované náboženstvím a filozofickým směrům na tehdejším Blízkém východě a ve Středomoří.
Reakce české společnosti na otázky islámu a islamismu jsou takřka výlučně černobílé: na jedné straně máme, slovy Patrika Ouředníka, „slamotruské trubirohy“, kteří „v každém Arabovi vidí muslima a v každém muslimovi potenciálního teroristu“...
Oblast Blízkého východu, odedávna žhavá půda, stojí dnes v popředí pozornosti ještě více než jindy. Pod vlivem aktuálních událostí probleskují v tisku zprávy o náboženských uskupeních dlouhou dobu koexistujících ve větším či menším souladu s islámem.
Antologie komentovaných překladů ze středověkého arabského súfijského písemnictví představuje tři jeho ústřední „žánry“: biografie velkých súfijských mistrů (tabaqát), slovníky odborného pojmosloví súfijů (istiláhát) a pojednání o mystické Cestě.