Maso se stává slovem je strhující básnická sbírka Miloše Doležala.Jeho básně-dokumenty jsou nevybíravým svědectvím, v němž drsná až na kost odřená slova bez metafor staví do kontrastu s životem, vírou a bolestí.
Sbírka Alžběty Michalové (1991) v lecčems navazuje na její úspěšný debut Zřetelně nevyprávíš (Fra 2014), na sbírku rodinných žalozpěvů, nářků i výkřiků, v nichž vystavila křehký a krutý účet matce a otci (Viola Fischerová).
A je opravdu načase, aby Teillierova místy narkoticky omamná, místy surově upřímná a za všech okolností hluboce prožitá poezie začala existovat i v češtině.
Ani dystopie, ani virtualita, ani fantazie. Protože neexistuje odstup. Nic není dáno předem. Každým krokem vznikáme a zanikáme spolu se Zemí. Člověk, zvíře, houboviště, shluk věcí, myšlenek, ostrovů a… jsme všichni jedno tělo.
V očekávání čehosi velkého jsme přitiskli obličeje k sobě. Thea Sedmidubská se ve své třetí sbírce stává lyrickým poutníkem, který tváří v tvář zkáze hledá víru v těch nejjemnějších nuancích gest a pocitů.
Zdeněk Rytíř proslul kromě stovek nádherných textů a básní také tím, že jako jeden z mála předních umělců své doby nesklouzl k bulváru. Nepřál si, aby se veřejně probíral jeho život, a neusiloval o sepsání vlastního životopisu.
Jaroslav Havlíček neměl smysl pro romantičnost, vždy ho přitahoval jen člověk chybující a nikoli dokonalý, poněvadž jen takový je opravdu lidský. Byl neotřesně přesvědčený pesimistický fatalista.
Tři básnické sbírky psané od přelomu let 1953/1954 a poprvé vydané v šedesátých letech – Utkvělé černé ikony (1965), Stránky z deníku (1968) a Samosoud (původně Lynč, 1968).
