Po prvotině Oriola (2019) a druhotině Kraj noci (2022) přichází Zuzana Pavlová se svou třetí sbírkou básní. Píše v ní hravě, experimentálně, pobaveně i zábavně, ale taky deziluzivně, trochu melancholicky, krutě existenciálně.
Verše intenzivní i snové, z času a místa mezi spánkem a bděním, kde kaluže polykají stíny a dny se plazí jako šepot nemoci. Verše psané strachem. Hmoždíře drtí věty a otázky se kladou před stromy. S vírou, že melodie dokážou léčit.
Pro českou poezii je Karel Šebek legendou. Dnes to vypadá, jako by Šebek před svým zmizením v roce 1995 patřil k českému poetickému betlému a jeho dílo obíhalo jako štafetový kolík díky stovkám opisů, ale prakticky byl znám jen velice úzké skupince.
Výbor z celoživotní básnické tvorby literáta, výtvarníka a teologa Pavla Rejchrta, jehož rozsáhlé dílo se vyznačuje jak charakteristickou poetikou, tak i osobitou filosofickou dikcí, pro niž je příznačné křesťansky duchovní nazírání života a světa.
Jestli je ještě šance předat někomu planetu k záchraně, než ji se sebou lidstvo zničí, tak současné nejmladší generaci, ke které Olga Wawracz patří. Naděje v ještě jednu možnou cestu. Vše je ještě živé. I dny, kdy nelze vyjít z bytu.
„Pokouším se o křehkou chůzi mezi otevřeností a zahaleností,“ charakterizovala svou poezii v nedávném rozhovoru Tereza Šustková. A tato věta dobře přiléhá i ke třetí sbírce básnířky, která osobitě rozvíjí bohatou tradici naší spirituální lyriky.
Kniha Joanny Oparek není poema ke čtení pro citlivé povahy; je to kniha pro čtenáře s pevnými nervy. Představuje sice svéráznou kroniku násilí, které páchají lidé na lidech na počátku 21. století, v tomto případě ale nejde čistě jenom o toto téma.
