Autor v této studii představuje nástup epistemologického modelu na konci devatenáctého století, založeného na čtení zdánlivě nepodstatných, nepatrných detailů coby symptomů nějaké komplexnější, přímo nepřístupné skutečnosti.
O českém výtvarném umění mezi léty 1947 – 1960 nebylo dosud nikdy uvažováno v širším evropském kontextu, který by se vyhnul stereotypu „železné opony“.
Kniha obsahuje vybrané texty o dějinách architektury a historiografii dějin umění, z nichž jen část byla zveřejněna v českém jazyce. Jejich společným jmenovatelem je ambice překonat nacionalistický model transnacionálními dějinami.
První díl této knihy ukázal, že komunikační systém založený na obrazech vytvořil expandující moderní člověk (Homo sapiens) v paleolitu Evropy, a to poměrně rychle, v daném stadiu své evoluce a v kontextu převratných historických událostí.
Přemýšlení o středověkých starých babách a jejich obrazech má emancipační hodnotu – vysvobozuje nejen z konvencí a pout, ale i z diktátu mladě se jevícího, zdravého, pracovitého a množícího se těla.
Životy nejvýznačnějších malířů, sochařů a architektů, jež Giorgio Vasari publikoval v roce 1550, kdy mu bylo necelých čtyřicet let, jsou nejzábavnější a nejtrvalejší knihou o výtvarném umění, která byla kdy napsána.
Přelom století je fascinující epochou, během které se z metropole na Dunaji stává centrum umělecké moderny. Dominujícími uměleckými styly jsou historismus, secese a expresionismus, které po sobě následují v rychlém sledu.
Téma vztahu obrazu a kultu v barokních Čechách pojednává Jan Royt - významný medievalista pro dějiny umění českých zemí a znalec křesťanské ikonografie.
Přepis přednášek dlouholetého kurátora sbírky kaligrafie a malby v Národním palácovém muzeu v Tchaj-peji, které přednesl v září roku 2004 na Karlově univerzitě v Praze.
Autor pojal poslední velkou diplomatickou cestu císaře Karla IV. jako dialog mezi textem a obrazem, mezi dobovými relacemi kronikářů s reportážními vyobrazeními iluminátorů rukopisů francouzské provenience.
