Wittgensteinovy poválečné zápisky o filosofii psychologie představují relativně málo známý (s výjimkou dílčího výboru z těchto textů, z něhož vznikl 2. díl Filosofických zkoumání), ale rozsáhlý a pozoruhodný materiál.
Nikdo není bez hříchu, upozorňuje milánský biskup svatý Ambrož († 397). Hned ale dodává, že neexistuje hřích, který by nemohl být odpuštěn. Bůh není krutě trestající Soudce, ale milosrdný Otec, jenž má stále otevřenou náruč pro své marnotratné syny.
Příběh s ilustracemi Petry Josefíny Stibitzové vypráví o tom, jak Boha rozesmutnilo, že se lidé začali hádat a bojovat mezi sebou. A tak se rozhodl seslat na Zemi potopu, která by ji očistila, a jen Noeho varovat a pověřit úkolem....
Tradiční evropská filosofie, tzv. metafysika, vychází ze zdánlivě samozřejmého přesvědčení, že to vprostřed čeho člověk stojí a s čím se setkává, tzv. svět, je povahy celku vznikajících a zanikajících „věcí“, či „entit“.
Dvě řeči nejvýznamnějšího autora soudních řečí své generace patří mezi nejdůležitější, a zároveň nejkontroverznější prameny pro dramatickou dobu na konci 5. století př. n. l., kdy Athéňané obnovovali svou demokracii.
Říká se, že strach je špatný rádce, ale co když je to přesně naopak? Možná bychom mu měli bedlivě naslouchat, a pak udělat přesný opak toho, co nám radí. Strach není opakem odvahy, ale jejím hybatelem.
Úvahy o zlu a rozmanitosti jeho forem a projevů, kritika církve, která institucí ďábla vytváří v lidech pocity strachu a zajišťuje si tak jejich poslušnost.
