Francouzské přístavní město Nantes je zahalené hustou mlhou matně prozářenou svitem plynových pouličních lamp. V jednom z bytů na nábřeží někdo do vany napouští vodu a v ní se vznáší bezvládné ženské tělo…
„Fuj, to je ale kosa!“ zahalil se postarší muž zimomřivě do kabátu.
„Však se hned zahřeješ! Vezmi mobil a zavolej měšťáky, ať si pro něj přijedou,“ ukázal jeho společník na člověka bezvládně ležícího na cyklotrase, která vede z Nymburka do Poděbrad.
Tato kniha není o drogách ani o alkoholu.
Je o utrpení, bolesti, studu a vině. O snaze vymanit se z chapadel závislosti, která je v naší společnosti často nepochopena a odsuzována.
Zpívat bříze je lyrickým příběhem kontrastů. Mládí a stáří, naivity a cynismu, příliš velké snahy a přílišné pasivity. Ale hlavně je příběhem o naději a léčivé síle přírody, o setkání, které dokáže změnit pohled na minulost i budoucnost.
Žít na hradě ještě neznamená být hradním pánem. Žijí tam i pasáčci vepřů, krav, ovcí, koňáci… Všechna tato povolání si mohl Marek, otloukaný a v blátě žijící levoboček pána Blahuty z Homberka, vyzkoušet. Přezdívají mu hanlivě Bastard.
Profesor Pavel Pafko letos v červenci slaví pětaosmdesátiny, o rok později pak šedesát let v témže zaměstnání, totiž jako břišní a hrudní chirurg III. chirurgické kliniky 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze.
Toto je psychologický román. Analýza rozkladu jedné dysfunkční rodiny, pokus dekódovat vznik a podstatu násilného činu. Měsíce běží. Nikdo nic neřeší. Každý má co dělat sám se sebou. Jenom se všem nějak hůř a hůř dýchá…
Dvě děti, Luca Wolf a Emma Reichová, spatří za mlhavého zimního rána plachetnici z 18. století. Nespatří ji však na moři, nýbrž na souši, na holém poli. Na zádi oné podivnosti se skví nápis Orákulum...
