F. W. J. Schelling bývá řazen mezi největší osobnosti tzv. německé klasické filosofie, případně je počítán k představitelům německého „idealismu“. Bruno je jeden ze spisů, které snadnost takových řazení zpochybňují.
Dvacet jedno kázání evangelického faráře Zvonimíra Šorma na Apoštolské vyznání víry. Zvláštní, provokativní název knížky autor vysvětluje v úvodu: Kradu. A to zcela vědomě a záměrně. Ne snad peníze, věci, šperky či jiné hmotné cennosti.
Nově ilustrovaná reedice dnes již téměř zapomenutého skvostu, který inicioval vstup na duchovní cestu řadě hledačům a to nejen v okruhu žáků Fráni Drtikola, kde se šířila formou samizdatu.
Šestý díl jedenáctisvazkových Dějin filosofie jezuity Frederica Coplestona s podtitulem Od Wolffa ke Kantovi se zabývá francouzským a německým osvícenstvím, vznikem filosofie dějin a Kantovým systémem.
Dva texty jsou v této publikaci představeny v českém překladu a zasazeny do kontextu Falaquerova díla a středověkých debat o vztahu mezi judaismem a filosofií.
Humbert z Romans († 1277), pátý magistr Řádu kazatelů, ve svém okružním listu adresovaném celému řádu rozebírá tři řeholní sliby, poslušnost, chudobu a čistotu, a s nimi spojené ctnosti, pokoru a trpělivost.
Jeden z nejvýznamnějších myslitelů současnosti, tibetský duchovní vůdce dalajlama, předkládá v této knize výsledek svých celoživotních úvah o člověku, jeho životní cestě a hodnotách, které mu mohou pomáhat.
Autor pátrá po duchovních zdrojích mužské sexuality a možnostech obnovy identity v době krize a rozpadu patriarchálního systému. Zkoumá strukturu archetypických základů mužství a jeho nejvýznamnější symbol: falos.
