Dopisy k narozeninám Teda Hughese jsou adresovány (až na
dvě výjimky) Sylvii Plathové, americké básnířce, s níž ho pojilo nejen sedmileté manželství, ale také dcera Frieda a syn Nicholas.
Mezi nejznámější básnické skladby Allena Ginsberga patří vedle Kvílení i Kadiš, velkolepý žalozpěv na básníkovu zesnulou matku, jejíž duševní choroba silně poznamenala jeho dětství a dospívání.
Ačkoli se Jack Kerouac proslavil především jako prozaik, psal také vynikající poezii – mnozí literární historici jsou dokonce toho názoru, že Kerouacovy básně jeho prózu co do kvality předčí.
V básnické sbírce se mísí vzpomínky na rodiče, elegie na přátele, variace na Vergiliovu Aeneidu či na středověkou irskou a moderní francouzskou poezii – básníkův hlas ustavičně rozmlouvá s jinými hlasy a básně dávají prostor životům druhých.
Spíše než o sbírku samostatných básní se jedná o propojené příběhy, jež sice vycházejí z autorčina života, ale mají mnohem obecnější dopad. Glücková svým volným veršem a zdánlivě prostým jazykem dokáže čtenáře očarovat a probudit v něm zvědavost.
Druhá básnická sbírka Sylvie Plathové nazvaná Ariel, vydaná v roce 1965, tedy dva roky po autorčině smrti, patří k nejslavnějším angloamerickým básnickým knihám dvacátého století.
Jedna z největších básnických sbírek 20. století, vpravdě kultovní Kvílení, vychází poprvé v češtině v samostatném svazku - v klasickém překladu Jana Zábrany, který mohutně ovlivnil i moderní českou poezii. 2. svazek edice angloamerických básníků.
Louise Glücková získala v roce 2020 Nobelovu cenu za literaturu mj. za „nezaměnitelný básnický hlas, který s prostou krásou zobecňuje individuální existenci“ – a tohle zdůvodnění poroty výtečně vystihuje i její novou básnickou sbírku...
Pustá země je pravděpodobně nejvlivnější básnickou skladbou 20. století, přinejmenším v kontextu anglofonní poezie. T. S. Eliot ve své útlé knize z roku 1922 zcela mimořádným způsobem navazuje na několikatisíciletou tradici světové literatury.
