Čtyři kvartety

„Jen časem čas je přemožen.“

Čtyři kvartety (Four Quartets, 1944) jsou vrcholnou básnickou skladbou světové poezie, v níž se Eliot oddává přemítání nad lidskou existencí v čase. Představuje cyklus čtyř básní ve formě kvartetu s důmyslně vystavěnou jednotící kompozicí blízkou hudební skladbě. Každý kvartet je věnován jednomu základnímu živlu hérakleitovského světa: vzduchu (Burnt Norton), zemi (East Coker), vodě (The Dry Salvages) a ohni (Little Giding). Ozývají se v něm také čtyři hlasy, které Martin Hilský, autor českého překladu, nazývá lyrický, didaktický, konverzační a meditativní. Hlasy se harmonicky střídají v prvních čtyřech větách každého kvartetu a v páté dosahují až jakési kontemplace. Podobně jako v hudební skladbě se i zde objevují opakující se motivy a témata, které hlasy rozvíjejí různými směry. Eliot opět mísí symbolické obrazy s duchovními, filozofickými a osobními tématy, podobně jako v Pusté zemi. Dosahuje tím, v duchu svého přesvědčení, že báseň promlouvá ke každému jinak a „absolutní“ význam básně musí být objeven. Centrálním tématem je čas a místo člověka v něm, zejména pak nezachytitelnost přítomného okamžiku, který je i není a nemá začátek ani konec. Významné je také použití křesťanské tématiky, která byla některými recenzenty v Eliotově době přijímána kriticky. Není bez zajímavosti, že Eliot napsal East Coker, The Dry Salvages a Little Giding v kritických okamžicích druhé světové války a byl jimi při psaní ovlivněn. Například v básni Little Giding je německý bombardér symbolicky vyjádřen jako černá holubice s ohnivým jazykem.

První kvartet Burnt Norton (1936) je soustředěním pozornosti na přítomný okamžik, protože minulost nemůže být změněna a budoucnost je neznámá. Pravá činnost spočívá v osvobození se od minulosti i od budoucnosti. Báseň je pojmenována podle panského sídla v Costwolds, který Eliot navštívil se svou múzou Emily Hale. Obraz zahrady Burnt Norton je v básni přítomný. Úvodní skladbu Eliot otevírá dvěma citáty z Hérakleita. První by mohl být přeložen: „Ačkoli je moudrost společná, mnozí žijí, jako by měli svou vlastní.“ Motiv moudrosti a jejího vztahu k času se pak ozvěnou vrací v básni East Coker: „Jediná moudrost, již můžeme získat, je moudrost pokory: pokora je nekonečná.“ Druhý citát: „Cesta vzhůru a dolů je jedna a tatáž.“ se v ozvěně vrací v The Dry Salvages: „Cesta nahoru je cesta dolů. Cesta kupředu je cestou zpět.“ S ním Eliot naráží na meditativní hledání času ztraceného, přítomného a budoucího, kdy vyznáními „V mém konci je můj začátek.“ a „Budoucnost ani minulost neznají směřování.“ nahlíží na minulost jako na něco, co nemá vývoj ani posloupnost. Tuto myšlenku vyjadřuje i ozvěnou první věty: „Čas přítomný a čas minulý jsou snad oba přítomny v čase budoucím, a čas budoucí je obsažen v čase minulém.“ Vzduch, jeden z živlů hérakleitovského světa, je oslavován jako významný prostředek řeči, který nese slova a ta se s ním pohybují. Eliot v básni objevuje, že slova a hudba se pohybují v čase, a že bez této koexistence neexistují (např. „nehybnost houslí, dokud trvá tón“). Pohyb je pro Eliota důležitou součástí formy (např. „nehybnost čínské vázy, která se v nehybnosti věčně pohybuje“).

V East Coker (1939) Eliot oslavuje zemi a zaměřuje se na život, smrt a kontinuitu mezi nimi (např. ozvěna „V mém začátku je můj konec. – V mém konci je můj začátek.“). Lidi vnímá jako neuspořádané a vědu považuje za neschopnou zachránit lidstvo před jeho chybami. Věda a rozum naopak vedou lidstvo k válčení. V Eliotových myšlenkách každá chvíle přináší nové a šokující hodnocení všeho, čím jsme. Zůstává jen hrůza z toho, že není na co myslet. Vstup do dvou válek vnímá Eliot jako téměř promarněnou dobu („entre deux querres“) a jediným lékem je trpět víc a pořád znova (kletba Adamova). Jako básník začíná po dvaceti letech pořád znova používat slova, aby se pokusil dobýt něco, co už bylo nalezeno, ztraceno, nalezeno a znovu a znovu ztraceno. A dochází k uvědomění, že jen naše zkoušení je pro nás důležité a že domov je tam, kde začínáme. Lidstvo se podle Eliota vymaní z koloběhu zkázy jedině tím, že objeví moudrost pokory, která je nekonečná. Přesně v duchu filozofické úvahy: „Jsi jen tam, kde nejsi. Abys dospěl k tomu, co nejsi, musíš jít cestou, na které nejsi.“

Báseň The Dry Salvages začal Eliot psát na konci roku 1940 během bitvy o Británii a podařilo se mu ji rychle dokončit. Báseň obsahuje mnoho osobních obrazů navazujících na Eliotovo dětství a zdůrazňuje obraz vody, která lidem připomíná, co oni chtějí zapomenout. Plavba je tu metaforou lidstva. V každém člověku je spojení s celým lidstvem a čas smrti je obsažen v každém okamžiku bytí („čas květinám květy plení“). A tak je potřeba plout dál časem, ne jenom šťastně někam doplout. Plout dál časem je v Eliotově vnímání skutečný smysl lidské existence a cíl. Smyslem života je zachovávat život a bojovat proti tomu, co život ničí. Jestliže totiž nejsme poraženi, pak jenom proto, že se pořád snažíme. Jak Eliot správně poznamenává: „Čas není léčitel, pacient tu už není.“ Jsme omezeni časem, ale Zvěstování Panny Marie dalo lidstvu naději, že se mu podaří uniknout. Tato naděje ale není součástí přítomnosti. Musíme pochopit zákonitosti, které se nacházejí v minulosti, abychom viděli, že v této naději lze nalézt smysl. Tento smysl umožňuje člověku prožít věčnost prostřednictvím okamžiků zjevení a nepropadat beznaději, ve které „nakonec budeme spokojeni, že budeme živit důležitou hlínu.“

Báseň Little Gidding začala vznikat po The Dry Salvages, ale byla odložena kvůli Eliotovu zhoršujícímu se zdraví a jeho nespokojenosti s prvními verzemi. Báseň dokončil až v září 1942. Stejně jako u předchozích tří básní Čtyř kvartetů je ústředním tématem čas a místo člověka v něm. Eliot v Little Gidding nastiňuje smrt země, která se šklebí na marnost lidských snah, a cítí úsvit světa („Jsou jiná místa, v nichž končí svět, ale tohle je nejblíže v místě a čase, teď a v Anglii.“). V básni je řada odkazů a metafor na bombardování Londýna („vdechnutý prach, co byl kdysi dům“ nebo „končí noci, které se zdají být nekonečné“). Lidstvo, přesněji řečeno západní civilizace, má podle Eliota na výběr mezi bombardováním Londýna a Duchem svatým. Boží láska umožňuje lidstvu vykoupit se a uniknout peklu prostřednictvím očisty ohněm. V básni zaznívá osudovost volby až monumentálně: „Dějiny mohou být otroctví, dějiny mohou být svoboda.“ Závěrečné povzbuzení „Vše bude dobré, vše bude jen a jen dobré…“ čerpal Eliot od středověké anglické poustevnice a křesťanské mystičky Juliány z Norwiche.