Alexandra Lapierre: Slečna Belle Greene

Ačkoli vypadá jako běloška, ve skutečnosti je Afroameričanka. Navíc je dcerou slavného černošského aktivisty, který její snahu skrýt svůj původ považuje za neodpustitelnou zradu. Společnost, jež více či méně oficiálně uplatňuje „one-drop rule“, zákon, který označuje za černocha kohokoliv, kdo má v sobě byť jedinou „kapku černošské krve“, je ale ještě nemilosrdnější. Hrdinka knihy Belle da Costa Greene zemřela v roce 1950 a své tajemství by si vzala do hrobu, nebýt kufru plného dokumentů na jedné půdě.

Skutečnost, že během oněch dvou set padesáti let, kdy ve Spojených státech existovalo otroctví, byly černé otrokyně běžně zneužívány svými bílými majiteli, je dnes už všeobecně známá. Na svět pak přicházeli míšenci, kteří nadále zůstávali otroky. Míšení ras, k němuž docházelo po více než osm generací, dalo vzniknout celé populaci otroků s „bělošskými“ rysy, s rovnými vlasy a světlou pletí. V roce 1865, kdy bylo otroctví zrušeno, se tito míšenci svým fyzickým vzhledem nijak – nebo téměř nijak – nelišili od svých bílých majitelů.

Kóiči Óniši: Dívčí válka 5

Jako nová posila husitů se na scéně objevují adamité, hnutí tvořené zcela nahými muži a ženami. Šárka se znovu setkává se svou starou přítelkyní Gabrielou, která se mezitím k novému hnutí přidala a pozve Šárku na adamitskou mši. Šárku zde ohromí pohled na věřící v transu oddávající se bezuzdným orgiím. Žižka se začíná mít před jinověrnými adamity stále více na pozoru. Vychází s varování: pro 18+ - kniha explicitně zobrazuje sexuální obsah.

T.S. Eliot: Čtyři kvartety

T. S. Eliot (1888–1965) je mnohými považován za největšího angloamerického básníka 20. století. Jeho básnické a kritické dílo je ztělesněním literárního modernismu, zároveň ovšem vychází z hluboce procítěné, promyšlené a výsostně reflektované literární tradice, sahající přes anglické metafyzické básníky či Dantovu poezii až k velkým starověkým textům. Roku 1948 získal Nobelovu cenu za literaturu.

Čas přítomný a čas minulý jsou snad oba přítomny v čase budoucím, a čas budoucí je obsažen v čase minulém. Jestliže všechen čas je věčně přítomný, žádný čas nelze vykoupit. Co mohlo být, je pouhá abstrakce, jen neustálá možnost ve světě spekulace. Co mohlo být i to, co bylo, směřuje nakonec vždy k přítomnosti. Ozvěny kroků znějí v paměti chodbami, po kterých jsme nikdy nešli ke dveřím, které jsme nikdy neotevřeli do růžové zahrady. Tak moje slova znějí v tvé mysli ozvěnou. Proč mají ale plašit prach na míse s plátky růží, to nevím. Další ozvěny bydlí na zahradě. Půjdeme za nimi? Rychle, řekl pták. Najdi je, najdi je za rohem.

Erich Auerbach: Mimesis

Monumentální počin v oblasti literární kritiky a obecně jeden z nejlepších světových textů zabývajících se estetikou literatury.

Čtenáři Odysseje si vzpomenou na obrazně navozený a dojemný výjev z 19. zpěvu, kde stará služebná Eurykleia pozná podle jizvy na stehně vrátivšího se Odyssea, kterého kdysi odkojila. Neznámý si získal Pénelopiny sympatie; na Odysseovo přání poručí Pénelopé služebné, aby mu umyla nohy, ve starých příbězích obvyklý první povinný projev pohostinství k unavenému poutníkovi; Eurykleia přinese vodu, přilévá studenou do teplé, přitom smutně hovoří o zmizelém pánu, který je prý tak asi ve stejném věku jako host a teď taky někde bloudí jako ubohý cizinec — přitom si všimne, jak nápadně se mu host podobá —, Odysseus si mezitím vzpomene na jizvu a ustoupí do stínu, aby aspoň před Pénelopou skryl nevyhnutelné odhalení, o něž zatím nestál. Jakmile stařena nahmátne jizvu, v radostném úleku upustí nohu do džberu; voda přeteče, stařena chce zajásat. Odysseus ji zadrží tichými mazlivými i výhružnými slovy; stařena se ovládne a potlačí pohnutí. Pénelopé, jejíž pozornost kromě toho pohotově odvedla Athéna, nic nepostřehla.

Kristýna Plíhalová a kol.: Roll out the barells: vzpomínky na osovobození

Vzpomínky na konec II. světové války vložené do rukou mladé generace. Nakreslení komiksů bylo svěřeno studentům Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara Západočeské univerzity. A tak si přes časovou propast tří čtvrtin století podali ruce dnešní a tehdejší mladí lidé. Propojili jsme včerejšek se zítřkem.

Tove Janssonová: Tatínek a moře

Tatínek a moře je poslední kniha, kterou Tove Janssonová o muminech napsala.

Jednoho odpoledne koncem srpna chodil jeden tatínek po zahradě a cítil se na světě zbytečný. Nevěděl, co si má se sebou počít, protože všechno, co se mělo udělat, už bylo hotovo, nebo se do toho pustil někdo jiný. Tatínek nazdařbůh bloumal zahradou a v suché trávě za ním posmutněle chrastila jeho oháňka. V údolí se usadilo úmorné vedro a začalo kvasit, nic se ani nepohnulo, všechno bylo tiché a trochu uprášené. Nastal měsíc velkých lesních požárů a velké opatrnosti.

Vilma Kadlečková: Mycelium VI. - Vrstvy ticha

Touha ovládnout psychotroniku přivedla Lucase k Aš~šádovi. Složil slib, stal se jeho učedníkem, a tím se naprosto vydal do jeho rukou. Emocím, které od začátku byly mezi nimi dvěma, už se nedá uniknout. Jenže Lucase zároveň přitahuje most v mlhách: össenská cesta larhdökawöarů, po které kráčí celý svůj život a která ho vede úplně jinam, než kde se nachází racionální a logický systém fomalhiwské psychotroniky. Tam už Aš~šádova moc nesahá. Tam je temnota, astrální bytosti a Lodě.

Nejdůležitější věci se odehrají vskrytu, protože tím, jak zůstávají utajeny naší mysli, nad námi získávají moc. V hlubinách padne rozhodnutí, ukováno bez účasti toho, čemu říkáme Skutečnost – a zatím naše vědomí, připoutané k sítím Zjevného, je vyneseno na povrch, smýkáno větrem přeludů, vláčeno v zajetí iluzí, klamáno bez ustání; to je urrümaë. Hmotný svět je urrümaë. To, co přinášejí smysly, je urrümaë. A ten, kdo nechá svou mysl ulpívat ve světě hmoty, drží v rukou jenom stín stínů, urrümaë, nicotu. Existuje však jiná jistota, klenoucí se jako most v mlhách. Ne každý rozpozná tvar jeho pilířů v prázdnu. Ne každý svěří tíhu vlastních kroků něčemu jen tušenému. Není to tvar ani věc, bod ani myšlenka, Já ani Bůh; jen Směr a Směřování. I tak je ale reálnější než cokoliv ze světa, který slepci nazývají skutečným. To je svoboda. Čím hlouběji v urrümaë tonou všichni, tím víc prahnou po svobodě ti nejlepší.