Publikace přináší překlad dvou věroučných konstitucí IV. lateránského koncilu (1215), dekretálů Firmiter a Damnamus, jež obsahují nově formulované vyznání víry katolické církve a zpřesněné učení o Boží Trojici.
Další svazek ze souboru Quaestiones disputatae de veritate přináší překlad otázky 22, ve které Tomáš pojednává téma vůle. Otázku disputoval a sepsal během svého vyučování na pařížské univerzitě v letech 1257–1258.
Tomáš Akvinský nebyl pouze filosof a teolog, ale také vykladač Písma svatého. Jeho komentáře k biblickým knihám tvoří významnou součást jeho díla. Tento svazek přináší první překlad z Tomášových biblických komentářů, a to jeho výklad listu Filipanům.
Quaestiones Disputatae De potentia představují mimořádné metafyzické dílo sv. Tomáše. Poslední díl překladu De potentia přináší otázky 5 a 6, které se zabývají problematikou bytí a zázraků.
Quaestiones Disputatae De potentia představují mimořádné metafyzické dílo v rámci Tomášova myslitelského vývoje. Obsahují klíčové formulace, bez jejichž soustavného promýšlení a domýšlení nepronikneme nejen do Tomášovy syntézy.
Druhá část Disputovaných otázek o ctnostech, tentokrát o teologických ctnostech lásky a naděje (2. a 4. otázka) a o přikázání bratrského napomenutí (3. otázka).
Pro Aristotelovu etiku je klíčové téma ctnosti. Probírá se porůznu v celé Etice Nikomachově, nicméně její 2. kniha představuje východisko, kde je morální ctnost definována a uvedena do kontextu lidského života a jednání.
Třetí část Disputovaných otázek o ctnostech (QD De virtutibis, q. 5), tentokrát o ctnostech kardinálních. Žádné obavy, druhá část (q. 2-4 o božských ctnostech) vám neunikla, bude následovat až nakonec.
Jednou z nejpropracovanějších oblastí filosofie a teologie Tomáše Akvinského je bezpochyby etika. Po Aristotelově vzoru Tomáš rozvíjí "vědu o dobrém životě" na základě ctností. Etika pro něj tedy neznamená pouze probírání zákonů nebo teorií.
Tomáš Akvinský v otázce O dobru představuje své vlastní pojetí dobra.
Navazuje na svého učitele Alberta Velikého a propracovává do důsledku Albertovu teorii, že dobro přidává jsoucímu něco pouze pojmově.
Dnešní pokusy o křesťansko-islámský dialog nejsou ničím novým a nebyly nové ani v době svatého Tomáše Akvinského. Nový byl však způsob, jakým se nyní snažilo křesťanství s islámem vypořádat.
Sémantické učení o analogii jmen představuje klíč k pochopení a formulaci mnohem závažnějších filozofických a teologických nauk jak u Tomáše samotného, tak v tomistické tradici jeho následovníků, v níž sehrál rozhodující úlohu kardinál Kajetán.
